Americký režisér Christopher Nolan opakovaně prohlašuje, že jeho filmy nereprezentují žádnou ideologii. Následující text podrobně rozebírá, jaké je ve skutečnosti hodnotové pozadí snímků tohoto předního hollywoodského vypravěče.

Nolanova filmografie je plná traumatizovaných mužů zatížených vinou. Foto CinemArt
„Největším trikem, jaký kdy ďábel provedl, bylo přesvědčit svět, že neexistuje.“ Myšlenka připisovaná Charlesi Baudelairovi a použitá též v thrilleru Obvyklí podezřelí (Usual Suspects, 1995) může sloužit jako metafora pro fungování ideologie v pozdním kapitalismu. Vztáhnout ji lze i na politický rozměr tvorby Christophera Nolana. Když je britský režisér tázán na ideologické podloží svých snímků, zaštiťuje se nestranností. Jeho filmy prý nejsou politikum, nýbrž zábava fungující jako Rorschachův test – diváci napříč spektrem si v nich najdou to své. Nolan zdůrazňuje, že jeho cílem je vyprávět příběhy a posouvat možnosti média, ne poučovat.
Řád jako ideologie
Deklarovaná neutralita a trvání na „čisté formě“ jsou ovšem z jiného úhlu pohledu klasickým projevem ideologie, která se maskuje jako nepřítomnost ideologie. Političnost Nolanových filmů je vepsaná do struktury vyprávění, do způsobu, jakým nahlížejí na uspořádání světa a vymezují mantinely lidského poznání a jednání. Jeho filmografie je posedlá řádem, systémem a kontrolou, ale přitom si všímá, že žádný systém nedokáže realitu beze zbytku obsáhnout. Nolanovi hrdinové se snaží chaos strukturovat intelektem, technologiemi a pravidly, jen aby zjistili, že tyto nástroje vytvářejí nový zmatek. Jeho filmy jsou sněním o organizovaném světě i skeptickými studiemi toho,…Článek je přístupný předplatitelům*kám.