Pragueshorts patří mezi menší filmové přehlídky jak svým rozsahem, tak zaměřením na krátkometrážní díla. Přesto jde v posledních letech spolu s akcí FAMUFEST o prostor umožňující sledovat, kde to v české audiovizi nejvíc žije. Oproti opatrnější celovečerní a televizní produkci dovolují „kraťasy“ testovat hranice média i žánrů bez obav z nenaplnění diváckých či producentských očekávání. Dokladem byla i letošní národní soutěž 20. ročníku festivalu, který se konal od 25. února do 1. března.

Technicky precizní loutkový muzikál 9 milio­nů barev Báry Anny Stejskalové vypráví beze slov o přátelství, jinakosti a empatii v podmořském světě. Emoční jádro tvoří vztah slepé rybky a predátorské krevety schopné vnímat víc barevných odstínů než jakýkoli jiný živočich. Kontrast mezi přemírou barev a téměř úplnou tmou je nosným principem snímku, který se nebojí kombinovat něhu s groteskním násilím. Přes svou tonální nestálost a morální nejednoznačnost film oslovil mezinárodní publikum a objel řadu festivalů, včetně Annecy.

Velkou tvůrčí svobodou se vyznačuje i esej Co když kamínky dojdou? Nory Štrbové, která s lehkostí a suchým humorem obrací zažitou perspektivu: nerosty se stávají ironickými svědky a komentátory lidského pinožení. Film natočený na 35mm materiál může působit jako konceptuální hříčka, ale nese v sobě víceznačnou úvahu nad samozřejmostí, s jakou si přizpůsobujeme neživý svět. Krátký formát se ukazuje ideálním pro podobný myšlenkový experiment, který by na větší ploše mohl ztratit ostrost.

Ironický pohled na civilizační slepotu charakterizuje Pozdravy z Rhodosu, satirickou novinku Viery Čákanyové. Přes pohlednicové obrazy titulního řeckého ostrova a kýčovité turistické reklamy jsou vrstveny záběry hořící krajiny a záměrně primitivní animace. Juxtapozice nesourodých materiálů skládá portrét kolektivního vytěsnění coby reakce na nepolevující sled krizí. Planeta sice hoří, svět se rozpadá na mediální střepiny bez společného základu, ale přece nebudeme rušit dovolenou.

Výrazným rysem národního programu je žánrová hravost. Řepa, společné dílo Davida Šourka a Jáchyma Štulíře, kreativně kombinuje animovanou pohádku, environmentální podobenství a kaidžú film odehrávající se v přiznaně papundeklových kulisách. Kámen Osudu od výtvarnice Julie Černé sleduje existenciální pouť kusu horniny. Hudba, písně a zvukový design dodávají nezačlenitelnému filmu melancholický náboj a muzikální rytmus.

Orla od Marie Lukáčové, přijatá do jedné ze soutěžních sekcí rotterdamského festivalu, míchá etnografii s rapem i 16mm formát s 3D animací. Bohatě texturovaný ekofeministický muzikál ukazuje, jak nápaditě lze nakládat s pohádkovými archetypy i samotným filmovým médiem, které se zde stejně jako rebelující protagonistka odmítá podřídit rigidním strukturám a neustále mění tvar. Ester Krumbachová by měla radost.

Pes a vlk Terézie Halamové je zásluhou kamery Dušana Husára výjimečně taktilní film. Tápání postav nechává vyznít v gestech a pohybech těla, které je pro hlavního hrdinu zároveň pracovním nástrojem. Rudolf se živí jako striptér. Jeho práce je založená na fyzické dostupnosti a viditelnosti. Svůj vnitřní svět ale skrývá. Za atmosférickou charakterovou studií lze vnímat portrét generace definující se spíš momentální náladou a rozhodnutími než dlouhodobými vizemi.

Vyhraněnou formu s niterným prožitkem spojuje též Vlček Philippa Kastnera. Emoční působivost zde stejně jako v autorově starším filmu Deniska umřela vyvěrá z rovnováhy mezi dojemným příběhem a úspornou animací. Ilustrátorka omylem oživí malého vlčáka s kaňkou místo čumáku, a ten do jejího spořádaného světa vnese chaos. Příběh o daru nedokonalosti se dostal až do finále studentských Oscarů. O hledání přijetí navzdory odlišnosti vypráví film En, ten, týky! slovenské animátorky Andrey Szelesové, jehož ručně kreslená animace mísí řeckou mytologii s dětskou imaginací. Premiéra osobité pohádky proběhla na Berlinale.

Snahu někam zapadnout, třeba i za cenu ztráty jedinečnosti, tematizuje reportážní anidok Lepší člověk. Eliška Jirásková s lehce kousavou nadsázkou využívá autentických rozhovorů a superhrdinské ikonografie k reflexi hypersmaskulinní fitness kultury. Dosažení fyzického ideálu, na němž zpovídaní muži začali zakládat svou hodnotu, se ale zdá být nemožným.

Pokud letošní národní program Pragueshorts něco spojuje, pak je to snaha o porozumění – sobě, druhým i nestabilnímu světu. Zmíněné filmy nám umožňují na pár minut žít v cizí kůži, vidět jinýma očima. V této souvislosti si nelze nevšimnout výrazného zastoupení ženské perspektivy. Krátké filmy ukazují, že problémem české audiovize není nedostatek režisérek, ale skutečnost, jak málo z nich dostane příležitost prosadit se v celovečerní tvorbě. Otázka zaznívající v pozadí představených filmů tak míří hlavně k producentům a institucím: proč je odvaha, která se v krátkém filmu systematicky pěstuje a oceňuje, jinde považována za riziko?

Autor je filmový publicista.