Cringe Prince je jako elektron. Zatímco si myslíme, že ho máme zaškatulkovaného v určitém orbitalu, letí už dávno někam jinam. Tvůrčí polohy střídá rychleji než subatomární partikule v nestabilním prostředí, takže se zdá být vlnou i částicí zároveň – a přitom ani ryba, ani rak, jak říká v jednom z textů. Na svých letošních albech, květnovém Toxic XII a červencovém Spirit of Truth, navíc chvílemi opouští negativní náboj sdělení a místy se stává pozitronem (byť rezervovaným). Obě desky přitom slouží jako výstavní vitríny rozmanitých flows, hlasů, produkcí a hudebních struktur – zkrátka všeho, čemu se Cringe Prince naučil za svou kariéru, která trvá o dost déle, než by mnozí posluchači čekali.

Horrorcore?

Chmurná atmosféra Toxic XII leckoho zaskočila. Dokonce do takové míry, že to Cringe Prince tematizuje hned v úvodu Spirit of Truth: „Vydal jsem nový album, oukej, trošku temný / Lidi se mě ptaj, jestli mám v pořádku psychiku“. Tucet tracků skýtá stejný počet perspektiv, z nichž každou určují jiné chemické látky a odlišné obtíže. Rapper se postupně převtěluje do policejního donašeče, smutného klauna, zabijáckého lovce, nekrofila nebo paranoidního jedince, kterého se pokoušejí otrávit všichni, od čarodějnic po vládní…