Košická rodačka, která strávila většinu života v Praze, se v prvotině Oblékám si svoje tělo jako pyžamo zaobírá úskalími tekuté a prchavé existence. Zcizená těla zachycená verši i básněmi v próze sčítají rány a klid nalézají jedině v nevědomí dočasného nebo věčného spánku. Trojice obsahově souznících, ale formou i jazykem odlišných oddílů tancuje kolem básnířčiných křivd, úzkostí a fascinací spojených s nazíráním vlastní tělesné schránky, zatímco se sama ocitá v pozici „druhého“, ať už jako žena, nebo „Čechoslovačka“. Klíčem je zde esej Hélène Cixous Smích Medúzy, již Schewczuková „remixuje“ v prostřední sekci knihy. Francouzská teoretička „ženského psaní“ vybízí ženy, aby se vymanily z dichotomií, oslavovaly mnohost a v konečném důsledku napsaly samy sebe. Chtějí­-li toho dosáhnout, musejí nechat promlouvat své tělo, nikoli muži koncipovaného ducha, a uniknout tak smrti. Jak se to daří Schewczukové? Mezi slokami oplývajícími fyzičností a hydromytologickou obrazností nacházíme i vymezení vůči „debilní patriarchální mašinérii“ nebo mísení mateřské slovenštiny s českou „otcovčinou“. Feminizace slovenského národa je klasický literární motiv, ale nabízí se otázka, zda genderovou a národnostní binární opozicí dostává básnířka nárokům „ženského psaní“. Ačkoli její texty dovedou být až rozverné, autorčině melancholické Medúze moc do smíchu není. Nadále totiž píše v mezích dichotomií a smrt ji tak provází na každém kroku. Specifická československost ženského žalu však činí z jejího debutu formálně výjimečný úkaz.

Kamila Schewczuková: Oblékám si svoje tělo jako pyžamo. Větrné mlýny 2026, 52 s.