„Tedy: politika je válka, v níž se pokračuje jinými prostředky,“ píše Michel Foucault v souboru svých přednášek na Collège de France z let 1975 a 1976, vydaném pod názvem Je třeba bránit společnost (1997, česky 2005). Nepronáší tím dogma, jak je uvedená teze někdy prezentována společně s Clausewitzovým inverzním tvrzením; spíše zkoumá možnost učinit válku, boje a střety principem mocenských vztahů a modelem analýzy politické moci. Foucault se ptá: „Je skutečně možné a nezbytné zvažovat skutečnost války jako prvotní ve vztahu k ostatním vztahům (ke vztahu nerovnosti, k asymetriím, dělbě práce, k vykořisťovatelským vztahům atd.)? Lze a je nutné do onoho obecného mechanismu, do oné obecné formy, jakou je válka, zařazovat jevy antagonismu, rivality, střetu, boje jedinců mezi sebou nebo boje skupin, tříd?“

K podobné extrapolaci má sám složitý vztah, a je těžké identifikovat přesnou hranici mezi jeho vlastními tvrzeními a poněkud ironickým parafrázováním kritizovaného diskursu. Jeho úvahy však nakonec směřují ke kritice rasismu, který vidí jako mentální válku s jinými kategoriemi lidí, ke kritice představy o potřebě bránit společnost proti biologickému nebezpečí nižších ras.

Válka, násilí a utrpení

Tento esej píšu v ukrajinském městě Černivci. Chystám se překročit hranici do Rumunska a za pár…