Pokud vedle sebe postavíme jméno Michel Foucault a region střední a východní Evropy, vybaví se mírně obeznámenému čtenáři jeho krátké a skandálem provázené působení v roli prvního ředitele Francouzského centra ve Varšavě koncem padesátých let a pak aktivní angažmá na podporu východoevropských disidentů v druhé polovině let sedmdesátých, jež ho na určitou dobu zaválo do tábora politického liberalismu. Pokud ovšem pátráme po teoretických průsečících, musíme se prokopávat trochu více do hloubky a možná i vytvářet umělá spojení, která v posledku nemusejí vůbec nic vysvětlovat. A přesto nelze zavírat oči před tím, že mnohé, co se dělo v myšlenkové produkci nejen ve francouzském prostředí, ale v celé západní Evropě po druhé světové válce, má své pevné kořeny v intelektuálním prostoru střední a východní Evropy. Vzpomeňme na fenomenologii, psychoanalýzu, strukturalismus a z velké části i analytickou filosofii či marxismus. Právě to platí rovněž pro Foucaulta. V čem konkrétně? Nejedná se o nic menšího než o svébytnou koncepci jazyka, nebo, jak o ní bude Foucault mluvit později, diskurs.

Foucault a PLK

Není třeba nějak zvlášť zdůrazňovat, že Foucaultovu koncepci diskursu velkou měrou ovlivnila meziválečná a poválečná generace francouzských avantgardních spisovatelů a umělců, jako byli Raymond Roussel, Maurice Blanchot, Michel Leiris, Antonin Artaud nebo Alain…