V novém nastudování Christophera Marlowa v Divadle X10 tečou potoky krve, mění se králové a víra slouží jako záminka k cestě za mocí. Ondřej Štefaňák tuto logiku převádí do temně groteskní podoby a hledá v ní paralely s dneškem. Inscenace však lépe rozumí mocenským elitám než společnosti, která je následuje.

Režisér Ondřej Štefaňák pracuje ve své již charakteristicky nadsazené, temně groteskní stylizaci. Foto Patrik Borecký
Christopher Marlowe byl pokřtěn v roce 1564, stejně jako William Shakespeare. Přestože za svého života patřil k výrazným dramatikům své generace, násilně zemřel v pouhých devětadvaceti letech a zanechal po sobě jen nevelký dramatický korpus. Právě okolnosti jeho úmrtí i spekulace o sexualitě a náboženských postojích přispěly k téměř legendárnímu statusu autora, jehož život dodnes obestírá řada mýtů – včetně okrajové teorie, že ve skutečnosti napsal některé Shakespearovy hry. Na českých jevištích se přesto s jeho tvorbou, s výjimkou nejčastěji uváděného Doktora Fausta, setkáváme pouze sporadicky.
K méně známým Marlowovým textům u nás patří i Masakr v Paříži, který nyní Divadlo X10 uvádí v překladu svých dramaturgů Kláry Metge a Ondřeje Novotného jako jeho vůbec první nastudování na českém jevišti. Anglický dramatik v torzovitě dochované hře zpracoval ve své době stále živé téma náboženských válek mezi katolíky a protestanty. Tvůrčí tým v čele s režisérem Ondřejem Štefaňákem se jej rozhodl převést na jeviště jako varování před fanatismem coby nástrojem politické moci. Nakolik se ale dokáže Marlowův více než čtyři sta let starý model politického násilí vztahovat k současnosti?
Risk je cesta ke štěstí
Marlowe se ve svých dramatech, například ve dvoudílném Tamerlánovi Velikém či Maltském židovi, opakovaně…Článek je přístupný předplatitelům*kám.