Rakouský režisér Markus Schleinzer se opakovaně zaměřuje na odvrácené stránky civilizace a formování jednotlivce pod tlakem institucí. Zatímco ve svém debutu ­Michael (2011) zkoumal vnitřní svět pedofila a v následném Angelovi (2018) reflektoval koloniální voyeurismus 18. století, v nejnovějším filmu Rose se posouvá ještě hlouběji do minulosti – do éry třicetileté války. Dějovým východiskem byl pro Schleinzera reálný historický případ Cathariny Linck alias Anastasia Lagrantina Rosenstengela – ženy, která po desetiletí žila v převlečení za vojáka, manžela a hospodáře. Roku 1721 byla odsouzena a popravena za sodomii. Režisér k příběhu přistupuje s ambivalencí, která je pro jeho tvorbu typická.

Hrdin(k)a své doby?

Rose v přesvědčivě tlumeném podání Sandry Hüller se po skončení válečné vřavy vrací do protestantské vesnice na jihu Německa. Vybavena dokumenty po padlém spolubojovníkovi přejímá mužskou roli, aby získala přístup k půdě a autonomii. V komunitě definované náboženským dogmatismem, materiálním nedostatkem a raně kapitalistickou logikou výkonu si postupně vydobude respekt: obnoví usedlost, zastřelí medvěda ohrožujícího vesnici a nakonec uzavře sňatek s mladou Suzannou (Caro Braun). Schleinzer pro vyprávění volí přísnou, kontemplativní formu. Černobílá kamera Geralda Kerkletze, využívající vysoký kontrast a statické, odtažité kompozice, evokuje estetiku Carla Theodora Dreyera a jiných tvůrců z počátku 20. století.…