close search

Nevšímejte si toho, neřešte to

Maxim Osipov o válce, literatuře a ceně lidského života v Rusku

Prozaik, dramatik a kardiolog Maxim Osipov opustil svou zemi po začátku války proti Ukrajině. V exilu uvažuje o tom, proč v ruské společnosti lidský život ztrácí hodnotu, jaké místo má literatura v době krize a proč nesmíme zapomenout na Čechova.

Existuje podle vás něco jako „ruská povaha“? Pokud ano, jak byste ji dnes definoval?

Ruská kultura si vytvořila určitý obraz, například ruskou zimu nebo „ruského boha“. Je to složitý komplex nadřazenosti, který ale nemá jasné základy, a zároveň komplex méněcennosti. Tyto dvě věci jdou často ruku v ruce. Je pro mě těžké to hodnotit. Dnes se o tom snaží mluvit hodně lidí. Existuje subjektivní pohled na Rusy jako celek, ale zároveň jsou tu jednotlivci. Myslím, že rozdíly mezi osobnostmi jsou větší než mezi národy. Teď je složité o tom mluvit, protože moje země vede agresivní válku a hrozí světu jadernou zbraní. A takové „vtipy“ mohou mít velmi vážné následky.

Začátkem roku 2023 měly bezpečnostní služby z těch hrozeb reálné obavy. Bál jste se?

Ano, samozřejmě. Protože jedna věc je hrát si na hrozbu, ale může se stát, že už pak nebude jiná cesta než ty hrozby skutečně naplnit.

Tak stranou od politiky, co je to ta ruská povaha?

Ve své povídce Osada Věčnost jsem se snažil ukázat, co mi na ruské povaze připadá sympatické. Můj protagonista je laskavý, dobrý člověk, který přijímá život…

Článek je přístupný předplatitelům*kám.


Pro pokračování se přihlaste.

Nebo si můžete zakoupit jednotlivé číslo A2
(nejprve je potřeba se registrovat).

Prohlédněte si naše
možnosti předplatného.

Newsletter Ádvojky přímo do vaší schránky

odebírat newsletter A2 arrow straight blue icon
banner newsletter image

Příbuzné články

S ironií se revoluce dělat nedá

S Dariem Ferrarim o naději, italské levici i ironii


Káva, knihy a silonky

Epochální banalita v románu Reina Rauda



Myšlení, slast a pot

Gay zkušenost v knize Vratislava Maňáka