V souvislosti s českou pomocí prvním vlnám běženců z Ukrajiny se příliš nemluví o tom, že byla selektivní. Co platilo v případě většiny Ukrajinců, neplatilo pro ukrajinské Romy. Na tuzemský institucionální rasismus reagovali většinou tím, že se vrátili do válkou zmítané vlasti, případně pokračovali dál do Německa.

V improvizovaných táborech na českých nádražích romské rodiny spaly na zemi často i několik týdnů. Foto Lukáš Cirok
Velká vlna solidarity s ukrajinskými válečnými běženci je něčím, na co můžeme být jako společnost hrdí, pokud tedy něco jako kolektivní hrdost dokážeme cítit. Faktem nicméně je, že dnes ve společnosti narůstají nenávistné nálady vůči Ukrajincům, byť možná uměle živené hybridními válkami. A jiná skvrna na naší obětavé pomoci se objevila už na začátku. Na mysli mám postoj Česka k ukrajinským Romům, kterých k nám doputovalo několik tisíc, a nakonec jich zde zůstalo méně než tři sta.
Turismus za dávkami?
Diskriminace ukrajinských Romů probíhala na několika úrovních. První zásadní odmítnutí se týkalo vydání dočasné ochrany, tedy statusu, který uprchlíkům umožňoval čerpat v Česku pomoc. Politici tehdy přišli s teorií, že ukrajinští Romové mají dvojí občanství, ukrajinské a maďarské, a tudíž by jim mělo pomáhat Maďarsko. Fáma vznikla na základě opatření maďarského premiéra Viktora Orbána, jenž skutečně udílel občanství lidem ze sousedních zemí, pokud prokázali, že ovládají maďarštinu. Jenže jak se později ukázalo, ukrajinských Romů, kteří k nám přišli, se to ve většině případů netýkalo.
Jedním z prvních politiků, kteří tuto dezinformaci šířili, byl Jan Grolich, který počátkem dubna 2022 tvrdil, že se ve skutečnosti nejedná o uprchlíky z Ukrajiny,…Článek je přístupný předplatitelům*kám.