V melancholické honbě za přesností vyjádření, kterou Petr Borkovec v Malých lodích opět uskutečňuje na severoitalském pobřeží, bychom neměli pro záplavu dílčích objevů, detailů a vyznání přehlédnout obrysy mnohem komplexnější představy, která je zdrojem básníkova neklidu, jeho formulační úzkostlivosti i sladkobolných obav z počátků a konců. Ale jak tu představu – totiž představu věčnosti – popsat, aby se nerozpadla ve slovech? Borkovec ji v poslední básni sbírky spojuje s nejstarší bójí na moři, která „pamatuje prapřílivy, / pravichry, praodlivy, / prabouře a prapříboj“. Rozpustilou kumulací slov s předponou pra­- umně zastírá, že je to představa stejně děsivá jako krásná, stejně neuchopitelná jako důvěrná.

Setkávají se s ní i účastníci výpravy proti proudu času v Zemanově filmu Cesta do pravěku. I oni se děsí a žasnou zároveň. Když stanou „na prahu siluru“ tváří v tvář prvohornímu moři a vedoucí výpravy Petr (!) pronese tím svým sametově vzrušeným hlasem: „Tam někde v dálce, v dobách, které si člověk nedokáže ani představit, tam byl počátek všeho tvorstva, tam se zrodil život“, zmocňuje se nás jakási slavnostní bázeň, konsternující lítost nad nicotností lidstva. S jakou lehkostí a přesvědčením ti malí kluci na břehu moře vyslovují ta velká slova! Stejně lehce, jako…