Přestože Oto Klempíř už bezmála rok zastává funkci ministra kultury, duší zůstává umělcem. Pro vycvičené oko je snadné v jeho veřejných vystoupeních odhalit nejeden happening. K poslednímu došlo 28. října: „Dva lidi, kteří si dělali srandu z těch, kteří jim vládli. Sami sebe pak považovali za největší a jediné mravokárce,“ zavzpomínal ministr na Voskovce s Werichem. Jako divadelnímu kritikovi mi bylo hned jasné, že je potřeba jít za první plán sdělení. Představitel vlády by přece na akci Českého svazu bojovníků za svobodu nepeskoval někoho, kdo svou satirou vystupoval proti nacismu. V tom musí být nějaká umělecká subverze.

Klíč k interpretaci celé performance podle mě spočívá v jejím obsazení. Vedle Klempíře totiž vystoupili Miloš Zeman, Václav Klaus, Tomio Okamura a Petr Macinka. Posledně jmenovaný ještě nedávno z opozice poučoval vládu, co všechno dělá špatně. Zeman zase přímo na místě káral demonstranty za jejich údajnou hysterii. A Klaus? Ten si na jiném shromáždění v ten samý den vzal na mušku poražené ve volbách. O Okamurově tradičním ostouzení protivníků netřeba mluvit. Klempíř ve skutečnosti neodsoudil mravokárství Voskovce a Wericha, jak se mnozí komentátoři domnívají, ale po vzoru avantgardních divadelníků si udělal legraci z politiků, kteří sami s oblibou kárají druhé.

K ministrovu mimořádně povedenému podvratnému představení mám jedinou výhradu: bylo tak sofistikované, že si ho nezasvěcený divák mohl snadno splést se skutečným, vážně míněným politickým projevem. A to už není legrace. Přitom nejde jen o estetickou otázku, nýbrž i o budoucnost časopisu, do nějž píšu. Ministerstvo kultury totiž zveřejnilo dotační podmínky pro příští rok, z nichž vyplývá, že literárním časopisům může být dotace upřena, budou­-li se vyjadřovat k politickému dění. Doufám proto, že na ministerstvu dokážou dílo svého šéfa správně žánrově zařadit.