Letošní Česká radost potvrdila, že tuzemská dokumentaristika překračuje národní rámec. Filmy z české soutěže Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava, jehož 30. ročník probíhal od 23. října do 1. listopadu 2026, se odehrávaly v Kanadě, Turecku i Jižní Koreji. Podstatnější než geografické rozpětí je však výrazné zastoupení autorstva, pro které Česko představuje nové bydliště nebo dočasné útočiště. Válka, migrace a autoritářství jsou pro ně součástí osobní paměti a vztahů. Do českého dokumentu tak vstupují zkušenosti lidí, o nichž se často mluví, ale kteří méně často mohou určovat, jak budou jejich příběhy vyprávěny.

Důraz na individualismus

V Donbasu na dosah se Darija Kovalčuk vrací do krajiny dětství poznamenané ruským ostřelováním. Kateryna Ruzhyna ve Vyprahlých ústech kamene hledá v domácích archivech stopy rusifikace a zkoumá přátelství mezi ženami, jejichž rodné země jsou ve válce. Georgij Mežujev ve snímku Můj táta z ostrova Rusko obrací kameru na otce, který obhajuje Putinův režim. Geopolitické souvislosti zde ovlivňují důvěru ve vlastní minulost i blízkého člověka. Válečný konflikt tak zasahuje i do vztahů, které by si tvůrci přáli před politikou uchránit.

Jindy však soustředění na jednotlivce odvádí pozornost od širších souvislostí. Zářit Martina Páva, jeden ze dvou vítězných…