Když Eva Jiřička ve videu Jízda (2004) usedá nahá do kabrioletu a vydává se v něm do pražských ulic, bere do svých rukou vládu nad situací, v níž se vystavuje pohledům druhých. Kamera střídá záběry na ni s výrazy kolemjdoucích, z nichž umělkyně dělá předmět našeho pozorování. Přála bych si, aby po více než dvaceti letech toto gesto působilo méně aktuálně. Proč se mužský pohled stále prosazuje jako obecně platný a jaké možnosti máme, když chceme svůj obraz určovat samy?

V tomto čísle sledujeme, jak se v současnosti autorita pohledu utváří ve filmu, literatuře, uměleckém vzdělávání i digitálních technologiích. Antonín Tesař se vrací ke klasické filmové exploataci, která erotickou podívanou na ženská těla ospravedlňovala osvětou, vědou či morálkou. Podobnou otázku po legitimizaci moci otevírá Barbora Voříšková nad Starou postelí (2026) Ludvíka Vaculíka. Co všechno jsme ochotni přijmout jako projev tvůrčí svobody, pokud má autor dostatečně pevné místo v literárním kánonu? A kolik prostoru přitom získává žena, o níž vypráví?

Moc určovat význam cizí tvorby zkoumá také Martina Drozd Smutná. V rozhovoru o své knize Jazyk nerovnosti (2026) přibližuje, jak se v posudcích diplomových prací na pražské AVU tatáž emocionalita stávala u mužů dokladem autenticity a u žen důvodem k psychologizování jejich osobnosti. Denisa Michalinová v recenzi výstavy ANDROS obrací pozornost k mužskému tělu a ptá se, jaké možnosti otevírá queer perspektiva a co se s ní děje při pokusu vyslovit obecnější výpověď o maskulinitě. Barbora Trnková pak ukazuje, jak se kulturní hierarchie zapisují do generativních systémů umělé inteligence a vracejí se k nám jako zdánlivě samozřejmé obrazy. S rostoucí nabídkou podob tak může dál obíhat stejná představa o tom, jak má tělo vypadat a komu sloužit. Ľubica Kobová s odkazem na Agnès Vardu připomíná možnost pohled opětovat. Toto gesto vyžaduje odvahu unést vlastní pozici a prosadit ji vůči druhým. Jak ale pohled z druhé strany unesou ti, kteří byli dosud zvyklí určovat pravidla podívané?