Už před více než třiceti lety psal Vladimír Macura ve svém „semiofejetonu“ v souvislosti s televizní reprízou Pyšné princezny o přirozené symbióze pohádky s komunistickou vizí světa a demytizační analýza socia­­listických pohádek stále patří k oblíbeným tématům akademických prací. A přesto když dojde na osobní nostalgii – zavazování střevíčků a myší kožíšky –, na ideologii nehledíme a necháme se ukolébat laskavým humorem či karikaturami lidové moudrosti, v níž láska a pravda vždy zvítězí nad lží a nenávistí. Nemusí se přitom jednat o Ferdu Mravence, bojujícího s mandelinkou bramborovou shozenou americkými bombardéry na československá pole, ani nemusíme věřit, že zjihlé srdce vyléčí, dáme­-li cihlu k cihle a těsto do díže. Ideologická poselství totiž formují i svět, kde se hraje famfrpál, nebo vizovické smetiště, kam přijíždí laboratorní krysa z Prahy.

Neexistuje literatura pro děti, která by dokázala uniknout ideologii, tvrdí literární teoretik Perry Nodelman, jenž je v tomto čísle několikrát citován. V každé dětské knize se podle něj totiž skrývá dospělý, který chce prostřednictvím díla dítě vychovávat, aby se začlenilo do etických, mocenských a jiných systémů společnosti. Jak ovšem odlišit dobře míněné rady od ideologické persvaze? A musíme nutně dětské čtenářstvo vychovávat? Specifická povaha literatury pro děti zkrátka vyvolává řadu komplikovaných otázek.