Bývalá sýpka v Karlíně má podlahu promaštěnou olejem, jak se tu léta opravovaly vétřiesky. Nyní se přestavuje na byty podle návrhu renomovaného německého ateliéru Baumschlager & Eberle. Také bývalé Škodovy závody na Zlíchově se mění v Ateliéry Spektrum. Dnešní manažeři s nadprůměrnými příjmy si jistě užijí výhled na Vltavu i krytá parkovací stání. Pro lidi, kteří si „zaslouží něco výjimečného“, říká reklamní slogan. Pivo Braník prý za moc nestojí. Nevadí, pivovar do roka přestane vařit a změní se v luxusní bydlení a kanceláře. Je to docela logická cesta: staré průmyslové zóny jako Braník, Karlín, Holešovice jsou dobré adresy blízko centra. Tak velkorysé prostory, jaké nabízejí industriální stavby, se tady už jinak nenajdou.

Bývalé továrny se ale začaly přestavovat i mimo hlavní město. Na byty se změnil pivovar v Berouně i v obci Škvorec nedaleko Prahy. V Moravanu v Brně-Zábrdovicích se vyráběly koberce plyšové i jutové. V devadesátých letech továrna zastavila výrobu a zpustla. Dnes jsou tam kanceláře a byty. Také zkrachovalá tiskárna v Liberci se mění v bydlení.

Z undergroundu do realitky

Vývoj je to rychlý a nový. První prozíraví obchodníci s nemovitostmi rozpoznali svou šanci někdy na přelomu tisíciletí. „Když jsem začínal, slovo loft v Česku ještě nikomu nic neříkalo,“ vzpomíná jeden z nich, Alberto di Stefano, jak začal přestavovat někdejší parní mlýn v Nuslích. Přestavba secesní budovy byla v roce 2001 jedním z vůbec prvních loftových projektů u nás. Tehdy trochu bláznivý nápad. Di Stefano ovšem přišel do Česka z Itálie a věděl, jak ceněné jsou průmyslové objekty tam. „Už tehdy bylo jasné, že se bude opakovat vývoj, kterým prošla všechna průmyslová města v Evropě a Americe,“ říká.

Skutečně, stejný příběh byl už napsán v New Yorku, Londýně, Amsterodamu. Měl tři fáze. Za prvé: okouzlení umělci a výstřední existence ve starých továrnách malují obrazy, pořádají umělecké večírky a klepou se zimou. Po nich přicházejí bohatší lidé od reklamy, architektonická a grafická studia. Na topení si vesměs zvládnou vydělat. O dalších pár let později nastává vpád developerů a realitních makléřů, kteří uvažují, jak by do starých továren nacpali ještě víc bytů, které by byly co možná nejloftovitější. Zateplení a ústřední topení pochopitelně v ceně.

Mezi Českem a světem je ale jeden rozdíl. Vývoj, který v Londýně trval nějakých dvacet let, se v Praze smrskl do pětiletky.

Na motorce do obýváku

V roce 1953 navštívil výtvarníka Roberta Raus­chen­berga přítel v jeho novém obytném atelié­ru ve Fulton Street na Manhattanu. „Rozlehlá půda, přes šest metrů vysoká, bez topení a tekoucí vody,” popisoval později, co spatřil. „Nájem byl patnáct dolarů za měsíc, ale umluvil majitele, aby mu slevil na deset. Hadice a kbelík na dvoře mu sloužily jako koupelna, ale koupal se hlavně v bytech přátel, občas i potají: požádal, jestli si může odskočit, a rovnou se trochu osprchoval.” Tak nějak vypadaly první divoké a romantické pokusy obydlovat opuštěné továrny. Na newyorském Manhattanu bylo několik oblastí, kde v druhé půli 19. století prosperoval drobný průmysl: vyrábělo se zde oblečení, nábytek, byly zde prádelny a další podniky. Po druhé světové válce zůstaly vesměs prázdné. Právě tehdy se sem začali stěhovat bohémové a umělci, kteří v obrovských a přitom laciných budovách našli to, co potřebovali: prostor a tvůrčí svobodu
uprostřed velkoměsta. Jejich majitelé původní prostředí vlastně nijak zvlášť neměnili. Líbily se jim syrové prostory a navíc nebyly peníze. Byty zařizovali převážně tím, co našli uvnitř, případně na ulici. V žádném případě nebylo na zateplení ani jiný komfort, zato však bylo možné vyjet nákladním výtahem na motocyklu až do bytu. V průběhu padesátých a šedesátých let vytvořili obyvatelé loftů v newyorské čtvrti SoHo rozsáhlou komunitu: v roce 1964 tu tvořilo na tři tisíce umělců. Žili a vystavovali zde výtvarníci ze sdružení Fluxus, performance předváděla Yoko Ono. V roce 1960 se na 47. východní ulici usadil Andy Warhol se spolupracovníky a vznikl snad nejslavnější loftový prostor, stříbrně vytapetovaná Factory.

„Bylo to úžasně zapovězené, žít v těch místech. SoHo se rozpadalo, pouliční lampy nefungovaly a spousta budov byla prázdná. Byl tam jen jeden nebo dva bary,” vzpomíná dnes newyorský architekt Henry Smith-Miller. Nápad využít prázdné průmyslové objekty zanedlouho dorazil do Evropy. Na konci šedesátých let se začali první odvážlivci usazovat v londýnských docích, v sedmdesátých letech také v opuštěných výrobních halách v Berlíně. Tehdejší život v továrnách, které stály v zadních traktech domů berlínského Kreuzbergu, dokumentoval jeden z tamních obyvatel, fotograf Dieter Kramer. „Lofty většinou sloužily k bydlení i jako dílny různého druhu, od tiskařských po výrobu hraček. Mnoho lidí v nich žilo nelegálně, a tak tu stále byly nějaké problémy s majiteli a úřady,” popisoval o desetiletí později autorům knihy Lofts, Angličanům Marcusu Fieldovi a Markovi Irvingovi. A etapu shrnul: „Umělci vždycky jdou do
čtvrtí, které jsou laciné a zanedbané, a pak za nimi přijdou bohatí.“

Dnes stojí loft v New Yorku od dvou do deseti milionů dolarů. Také v Londýně se už lofty prodávají za více než milion liber. Cena v Praze se pohybuje od šedesáti tisíc korun na metr čtvereční, což je skoro dvojnásobek „obyčejného“ městského bytu. Kultivovaní developeři a lidé s penězi a vkusem, kteří si takové byty koupí, však prokazují starým továrnám službu. Někdejší haly a skladiště si mohou užít luxusní život po životě.

Autorka je redaktorka časopisu Týden.