V Československu žilo před rokem 1938 po­dle různých odhadů asi 70 000 až 100 000 Romů. Drtivá většina z nich byla usazena na Slovensku. Druhou početnou skupinou byla skupina českých a moravských Romů. Zatímco moravští Romové žili polousazeně nebo usazeně v romských osadách na jihovýchodě Moravy, čeští Romové většinou kočovali a byli také početně slabší skupinou.

Samotným hromadným transportům Romů z českých zemí předcházela opatření omezující jejich svobodu. Prvním opatřením zahajujícím nacistické řešení takzvané cikánské otázky se tak stal zákon z března 1942 o preventivním potírání zločinnosti. Protektorátní zákon byl kopií stejnojmenného říšskoněmeckého výnosu šéfa německé policie a SS Heinricha Himmlera z roku 1937. Na základě výnosu o potírání „cikánského zlořádu“ provedly dne 2. 8. 1942 protektorátní úřady podle pokynů německé kriminální policie soupis všech „Cikánů, cikánských míšenců a osob žijících po cikánském způsobu“. Rozhodnutí, zda se jedná o Roma nebo romského míšence, bylo v první instanci ponecháno na jednotlivých policejních úřadech provádějících soupis. Důraz byl kladen na zjištění původu rodičů a prarodičů. Za cikánského míšence byl považován každý, kdo měl mezi svými osmi předky alespoň jednoho Roma. Asi 6500 osob zahrnutých v soupisu bylo označeno za Cikány nebo
cikánské míšence. Asi třetina z nich byla okamžitě internována v takzvaných. cikánských táborech v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu. Z těchto táborů měli být deportováni jako první do koncentračních táborů. Tyfové epidemie v Letech a v Hodoníně vedly úřady ke změně rozhodnutí a jako první byli deportováni Romové žijící dosud na svobodě.

Neodmyslitelnou součástí nacistické genocidy Romů na našem území byly právě ony cikánské tábory v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu. Na první pohled se ve srovnání s vyhlazovacími tábory (například v Osvětimi) či koncentračními tábory (například v Ravensbrücku) mohou jevit letský a hodonínský tábor jako tábory méně významné. Avšak v historii dnes nepatrného počtu původních českých Romů a Sintů mají obrovský význam. V obou táborech zahynuli za strašných podmínek muži, ženy a děti. Podle statistik zemřelo v těchto táborech vzhledem k celkovému počtu větší procento vězňů než v Dachau. A hlavně pracovní tábory jako Dachau nebo Ravensbrück byly určeny k „převýchově“ a vězni mohli být dokonce odsud propuštěni. V přestupní stanici do vyhlazovacího tábora, jakou byly bezesporu letský a hodonínský tábor, neexistovala pro vězně s typickými romskými antropologickými znaky šance na
propuštění, cesta vedla jedině do Osvětimi. Právě tento aspekt odlišuje letský a hodonínský tábor od desítek jiných míst na našem území, kde za německé okupace probíhaly různé nucené práce a kde také umírali lidé.

Táborem v Letech u Písku prošlo za dobu jeho existence (srpen 1942 – srpen 1943) celkem 1309 osob. Jednalo se o celé romské rodiny a tábor, jehož kapacita byla plánována maximálně pro 300 mužů, byl několikanásobně přeplněn. Katastrofální stravovací a hygienické podmínky spolu s nemocemi měly za následek smrt asi jedné čtvrtiny vězňů (327 osob). Dozorčí službu v táboře vykonávali čeští četníci, kteří se k vězňům chovali v některých případech hrubým a nevybíravým způsobem. Svou bezcitností proslul zejména velitel tábora Josef Janovský. Přes 500 osob bylo z tábora deportováno do koncentračního tábora v Osvětimi.

V takzvaném cikánském táboře v Hodoníně u Kunštátu (srpen 1942 – prosinec 1943) bylo internováno celkem 1396 osob. V táboře panovaly podobné podmínky jako v Letech u Písku. V důsledku táborových podmínek zemřelo 207 osob. Do koncentračního tábora v Osvětimi bylo deportováno přes 800 vězňů.

Výnos H. Himmlera z prosince 1942 stanovil pro všechny „Cikány, cikánské míšence“ a neněmecké příslušníky romských skupin balkánského původu internaci ve vyhlazovacím táboře Osvětim-Březinka. Výběr osob určených k deportaci řídila německá kriminální policie. Mezi hlavní kritéria patřila barva pleti. Celkem bylo od března 1943 do ledna 1944 v hromadných transportech deportováno do koncentračního tábora v Osvětimi-Březince 4870 Romů z protektorátu.

Na území protektorátu odhadem zůstalo na svobodě asi 200 až 500 Romů (část se ukrývala, část uprchla na Slovensko). Další skupina Romů dostala od úřadů potvrzení o vyjmutí z transportu. Tato skupina se měla v budoucnu podrobit sterilizaci.

V koncentračním táboře Osvětim-Březinka byli uvězněni společně s Romy z dalších evropských zemí přímo kontrolovaných nacisty (kromě protektorátu z Německa, Rakouska, Nizozemí, Belgie, Lucemburska, Polska atd.) ve zvláštním úseku B-II-e, označovaném jako „Cikánský rodinný tábor“. V dubnu 1944 bylo v táboře internováno asi 6000 vězňů (z původních 22 000). Práce schopní vězni byli potom deportováni do koncentračních táborů v Německu (především Buchenwald a Ravensbrück). V noci z 2. na 3. 8. 1944 byli zbývající vězňové v počtu 2897 osob nahnáni do plynových komor, kde zahynuli.

Nacistický teror přežila v českých zemích jen asi desetina z původního romského obyvatelstva. Z celkového počtu asi 5500 Romů z území protektorátu i z pohraničního území přičleněného k Říši, kteří byli násilně deportováni do vyhlazovacího tábora v Osvětimi-Březince, se po osvobození vrátilo 583 bývalých vězňů. Genocida českých a moravských Romů a Sintů tak byla pravděpodobně jednou z nejdůsledněji provedenou genocidou druhé světové války, protože došlo téměř k jejich úplnému vyvraždění. Na území protektorátu i okupovaného pohraničí se dá hovořit o srovnatelné intenzitě pronásledování Romů s pronásledováním Židů.

V posledních letech ovšem hlasů těch, kteří holocaust Židů nebo Romů zpochybňují či dokonce popírají, přibývá po celém světě. Podle popíračů (neboli historických revizionistů, negacionistů) neexistovalo nacisty organizované masové vyvražďování a neexistovaly ani miliony obětí holocaustu. Existovaly pouze „ojedinělé oběti a zločiny“, většina vězňů koncentračních táborů prý zemřela přirozenou smrtí nebo na nakažlivé nemoci. S působením popíračů se v poslední době setkala i česká veřejnost. Ať už to byla brožurka „Osvětim – fakta versus fikce“, která byla distribuována koncem minulého roku některým učitelům dějepisu středních škol, nebo události kolem odhalení „památníku“ Národní strany nedaleko bývalého protektorátního tábora v Letech u Písku. Z komentářů vedení této nacionalistické strany vyplývá, že po vzoru takzvané osvětimské lži popírá utrpení Romů a jejich genocidu za druhé světové války, jež se na našem území odehrávala právě
v tomto táboře.

Jednou z taktik popíračů je manipulace se známými historickými fakty a jejich důsledky. Historickým faktem je například to, že v táborech v Letech u Písku a Hodoníně u Kunštátu zemřela téměř čtvrtina vězněných na následky katastrofálních hygienických, ubytovacích a stravovacích podmínek. Popírači však tvrdí, že vysoká úmrtnost byla zapříčiněna tím, že vězni nechtěli dodržovat základní hygienické návyky. Historickým faktem je také to, že v těchto táborech byli vězněni Romové pro svůj rasový původ. Ovšem podle popíračů to bylo proto, že tito lidé byli zločinci a asociální spodina. Sílící nacionalismus a historický negacionismus se podobnými argumenty snaží stírat rozdíly mezi viníky a oběťmi. Takovéto pokusy zůstávají nebezpečné, dokud mají své posluchače a následovníky.

Autor je zaměstnán v Muzeu romské kultury.