V noci ze soboty na neděli, za pět minut tři čtvrtě na tři, u nás někdo zazvonil. Ohlásili se interkomem. Prý od armády, z oddělení pro styk s rodinami. Už tři dny skoro každá myšlenka začíná slovem „ne“. Nepřijde, nepopovídáme si, nezasmějeme se. Už nebude ten chlapec s ironickým úsměvem a bláznivým smyslem pro humor. Už nebude ten mladý muž, na svůj věk tak neobvykle chápavý. Už nebude ten vřelý úsměv ani ta zdravá chuť k jídlu. Nebude tu už ono vzácné spojení vytrvalosti a jemnosti, jeho bystrý rozum ani moudré srdce. Nebude už Uriho nekonečná něha ani klid, v němž utišoval každou bouři. Už se spolu nebudeme dívat na Simpsonovy ani na Seinfelda, ani s tebou nebudeme poslouchat Johnyho Cashe, nepocítíme tvé mocné objetí a neuvidíme tě, jak jdeš, povídáš si s Jonatanem (Uriho starší bratr – pozn. překladatele) a horlivě přitom gestikuluješ, neuvidíme tě objímat Rutile (Uriho mladší sestra – pozn. překladatele),
tvého miláčka.

Milovaný Uri, po celý tvůj krátký život jsme se od tebe všichni učili. Z tvé síly a vytrvalosti jít vlastní cestou. Jít vlastní cestou, i když nemáš sebemenší naději uspět. S údivem jsme sledovali, jak jsi bojoval, aby tě přijali do kurzu velitelů tanků. Jak jsi neustupoval svým velitelům, protožes věděl, že můžeš být dobrým velitelem, a nebyls ochoten spokojit se tím, že bys přispěl něčím méně, než čeho jsi schopen. A když se ti to podařilo, řekl jsem si, tohle je člověk, který na své schopnosti pohlíží prostě a střízlivě. Který v sobě nemá domýšlivost ani pýchu. Který se nedá ovlivnit tím, co o něm říkají jiní.

Takový jsi byl už od dětství. Dítě žijící v souladu se sebou samým i s těmi kolem. Dítě, které ví, kde je jeho místo, ví, že ho mají rádi, zná své meze i své dobré vlastnosti. A opravdu, když jsi zvítězil nad celou armádou a stal ses velitelem, bylo jasné, jaký velitel a člověk jsi. A my jsme o tom veliteli a druhovi slýchali od tvých přátel a vojáků, o člověku, který vstává dřív než ostatní, aby všechno zařídil, a spát chodí, teprve když všichni usnuli. A včera o půlnoci jsem se rozhlížel po domě, kde vládl značný nepořádek poté, co nás navštívily stovky lidí a vyjadřovaly nám soustrast, a řekl jsem si, teď bychom potřebovali Uriho, aby nám to pomohl dát do pořádku.

Byl jsi levičákem své bojové jednotky a všichni si tě vážili, protože jsi hájil vlastní názory a nezanedbal jsi žádnou ze svých vojenských povinností. Když jsi odešel do Libanonu, maminka řekla, že nejvíc se bojí tvého „elifeletovského syndromu“. Hrozně jsme se báli, že jako ten Elifelet v písničce, bude-li třeba běžet zachránit raněného, rozběhneš se rovnou proti palbě a jako první dobrovolně půjdeš doplnit dávno došlé střelivo. A jaký jsi byl po celý život, doma, ve škole i během vojenské služby, jako ses vždycky ochotně vzdával opušťáků, protože ten druhý voják ho potřebuje víc než ty nebo protože rodina tamtoho je na tom hůř, přesně tak to bylo i tam, v Libanonu, tváří v tvář těžké palbě.

Byl jsi mi synem i přítelem. A těmi jsi byl i mámě. Byli jsme s tebou do hloubi duše spjati. Byl jsi člověk právem spokojený sám se sebou, člověk, s jakým je nám dobře. Nedokážu ani vyslovit, jak moc jsi pro mě byl někým, s kým se dá utíkat (titul Grossmanova románu Mišehu laruc ito – Mít s kým utíkat – pozn. překladatele) Vždycky, když jsi dostal opušťák, říkal jsi: „Tati, pojď si popovídat,“ a někam jsme spolu šli, většinou do restaurace, sedli si a povídali. Vyprávěl jsi mi toho tolik, Uri, a já byl hrdý, že se mi dostalo té výsady mít tvou důvěru. Že si mě vybral člověk jako ty.

Byl jsi světlem našeho života, Uri. Máma a já jsme tě vychovávali s láskou. Bylo tak snadné milovat tě celým srdcem a já vím, že ti bylo dobře. Že tvůj krátký život byl dobrý. Doufám, že jsem dítěti jako ty byl řádným tátou. Vím však, že být dítětem Michal znamená vyrůstat uprostřed nekonečné velkorysosti, vřelosti a lásky, a tobě se toho všeho dostávalo štědře a ty sis toho dokázal vážit a uměl jsi projevit vděk, nic z toho, cos dostával, ti nepřipadalo samozřejmé.

O válce, ve které tě zabili, teď neřeknu nic. My, naše rodina, jsme tuhle válku už prohráli. Stát Izrael teď bude zpytovat svědomí. My se oddáme své bolesti, obklopeni dobrými přáteli i nesmírnou láskou, kterou dnes nacházíme u tolika lidí, z nichž většinu neznáme a kterým děkuji za jejich bezmeznou podporu. Kéž bychom si tu lásku a solidaritu dokázali projevovat i jindy! To je možná náš jedinečný národní zdroj síly. To je náš veliký poklad lidské přirozenosti. Kéž bychom dokázali být k sobě navzájem citlivější! Kéž by se nám podařilo vymanit z násilí a nepřátelství, kterými tak hluboko nasáklo vše, co v životě činíme. Kéž bychom dokázali změnit postoj a zachránit sami sebe teď, ve chvíli skutečně poslední, protože nás ještě čekají velmi těžké časy.

Uri byl dítě velice izraelské, dokonce i jeho jméno je tak izraelské a hebrejské. Byl trestí izraelství, jak jsem je chtěl vidět. Toho, na které se už skoro zapomnělo. Které někdy skoro považujeme za kuriozitu. A on byl člověk se smyslem pro morální hodnoty. Tohle slovo bylo v posledních letech často pro posměch a lidé si z něj tropili žerty, protože v našem šíleném, krutém a cynickém světě není „v pohodě“, kdo má smysl pro morální hodnoty, je humanista nebo je opravdu vnímavý k tísni toho druhého, i když tím druhým je náš nepřítel na bojišti. Já jsem se však od Uriho naučil, že je možné a nutné obojí. Že někdy skutečně musíme bránit vlastní život. Ale bránit ho v obou smyslech toho slova: bránit se, ale také chránit si duši. Chránit si ji a uchovat tváří v tvář síle a příliš jednoduchému myšlení, zkaženosti, která je v cynismu, tváří v tvář nečistotě srdce a pohrdání člověkem, které jsou vskutku
velikým prokletím toho, kdo žije celý život v oblasti poznamenané neštěstím, jako je ta naše.

Uri prostě měl odvahu být sebou samým, vždy, za všech okolností. Dělat a říkat přesně to, co chtěl, a právě to ho chránilo před nečistotou, zkažeností a omezením vlastního lidství.

V noci ze soboty na neděli, za pět minut tři čtvrtě na tři v noci, u nás někdo zazvonil. Do interkomu řekli, že je to z oddělení pro styk s rodinami, a já jsem šel otevřít a v duchu jsem si říkal – konec, život skončil. Ale pět hodin nato, když jsme Michal a já vešli do pokoje Ruti a vzbudili ji, abychom jí tu trpkou zprávu oznámili, Ruti si zaplakala a řekla: „Ale my přece žijeme, ne? My budeme žít a procházet se jako dřív a já chci dál zpívat ve sboru; a chci, abychom se dál smáli jako vždycky, a taky se chci učit hrát na kytaru.“ A my jsme ji objali a řekli jí, že žít budeme.

Sílu budeme čerpat z Uriho, ten měl sil tolik, že nám postačí na spoustu let. Tak mocně z něho vyzařoval život, vitalita, vřelost a láska, jejíž světlo nám bude svítit dál, přestože zhasla hvězda, která ho vydávala. Miláčku náš, dostalo se nám veliké výsady žít s tebou. Díky za každý okamžik, kdy jsi byl náš.

Přeložil Jindřich Vacek.

David Grossman se narodil roku 1954 v Jeruzalémě v polsko-palestinském manželství. Vystudoval filosofii a divadelní vědu na Hebrejské universitě v Jeruzalémě. Od svých deseti let působil v rozhlase, odkud byl v roce 1988 vyhozen, protože odmítl zamlčet zprávu, že palestinské vedení vyhlásilo vlastní stát, čímž poprvé uznalo i existenci státu Izrael. Prvním románem Úsměv jehněte (Chijuch ha-gdi, 1983) položil sobě i veřejnosti otázku po morálním dopadu vojenské přítomnosti na arabských územích. Jeho román Viz: Láska (Ajen erech ahava, 1986; do češtiny přeložil Jindřich Vacek, Mladá fronta 1996) se vedle Plechového bubínku Güntera Grasse a Dětí půlnoci Salmana Rushdieho umístil na prvním místě v britské anketě o nejlepší literární dílo dvacátého století.