Kde se vzal nápad uspořádat demonstraci Stojíme za kulturou? Kdo za ní stojí?

Nápad vznikl ve čtvrtek 5. března na DAMU jako reakce na blížící se schvalování rozpočtu, které mělo zahrnovat radikální škrty v oblasti živého umění. To nás jako studentstvo divadelní fakulty více než znepokojilo. Cítili jsme, že bychom rozhodně neměli mlčet, a rozhodli se uspořádat demonstraci, která by na nebezpečí spojené s těmito škrty a zároveň na rétoriku ministra kultury Oty Klempíře upozornila. Nutno podotknout, že akce vznikla za necelý týden a je výsledkem práce nadšené – a znepokojené – skupiny studujících uměleckých vysokých škol.

Dalo by se to chápat tak, že škrty jim berou jejich profesní budoucnost?

Rozhodně. Jak jsme ostatně skandovali v průběhu samotné demonstrace, kulturu považujeme za naši budoucnost. Chystané škrty mohou mít podle nás na rozvoj kultury fatální dopad. Ať už jde o rozmanitost kulturní nabídky, o pracovní podmínky nebo o cenu vstupného, což může ohrozit dostupnost kultury pro veřejnost.

Kultura je dlouhodobě podhodnocená, k často slibovanému jednomu procentu ze státního rozpočtu jsme se nikdy nepřiblížili. Jak moc mohou současné razantní škrty poškodit sféru živého umění?

Jak velké dopady ve skutečnosti budou, teprve uvidíme. Tyto úvahy necháváme jako studentská iniciativa Stojíme za kulturou! do velké míry na profesních organizacích, které budou s ministerstvem nadále vyjednávat a jsou schopny konkrétní dopady na živé umění jistě odhadnout lépe.

Ministerstvo kultury většinou obsazuje nejslabší z koaličních stran, není už to samo o sobě vzkazem politiků veřejnosti, že je tato oblast vlastně nezajímá?

Pravděpodobně se nejedná o politicky nej­atraktivnější resort, přestože kultura prokazatelně přispívá společenské odolnosti, obraně proti dezinformacím, společenské inkluzi, ochraně demokracie a podporuje národní identitu. Někteří předchozí ministři se aspoň tvářili, že hájí zájmy kultury, což se bohužel o tom současném říct nedá. Jeho rétorika je více než alarmující.

Ministr Klempíř po nástupu do funkce tvrdil, že bude živou kulturu podporovat, teď ale dělá pravý opak. Nevypadá to trochu, jako by dělal to, co vidí na očích někomu jinému?

Nesplněných slibů už padlo od Oty Klempíře mnoho. Otázkou pro nás není ani tak jeho politická příslušnost a případná podřízenost či určitá míra populismu, jako spíše otázka jeho kompetentnosti řídit ministerstvo. A ta je podle našeho názoru velmi nízká.

Měl by tedy ministr rozumět tomu, co se v kulturní sféře děje, nebo stačí šikovný manažer s několika zasvěcenějšími náměstky?

Šikovný manažer by možná stačil v případě, že by byl ochoten naslouchat odborníkům, vést skutečný a otevřený dialog s kulturní obcí a usilovat o její participaci – alespoň tam, kde je to možné. Obávám se ale, že Oto Klempíř těmito manažerskými schopnostmi nedisponuje. Nenasvědčuje tomu ani jeho předchozí praxe, ani dosavadní rozhodnutí, která ve své funkci učinil.

Zda skutečně rozumí tomu, co se v kultuře děje, lze jen těžko posoudit. Pokud ano, pak neposlouchá – nebo možná jen předstírá, že neslyší. To by však bylo zarážející, protože hlas kulturní obce je v poslední době poměrně silný. Především mám ale dojem, že Klempíř nerozumí své roli. Vždyť kdo jiný než ministr kultury by měl kulturu chránit, prát se o její místo v politických debatách a být jejím největším advokátem? Tím, co zatím ve své funkci předvedl, moc velkou část kulturní obce nepřesvědčil.

Částka, kterou by případné škrty státní pokladně ušetřily, je v rámci celého rozpočtu v podstatě zanedbatelná. Nejde tedy spíš o cílenou likvidaci kulturní scény, jak to sledujeme na Slovensku nebo v Maďarsku?

Byť jsou škrty v rámci celkového rozpočtu zdánlivě neviditelné, mohou mít velmi konkrétní negativní dopady. Zejména o oblast živé kultury se jako studentstvo uměleckých vysokých škol opravdu obáváme. A Slovensko a Maďarsko? Když jsem v létě 2024 jela protestovat do Bratislavy proti řádění Martiny Šimkovičové, nenapadlo mě, že za půl druhého roku budeme pořádat demonstraci proti nedůstojnému zacházení s kulturou i u nás. Děje se to hrozně rychle. Obáváme se, že se našim sousedům začínáme v tomto ohledu podobat až příliš. Na demonstraci 11. března 2026 ve svém proslovu varoval před slovenským vývojem i jeden z řečníků, Adam Dragun.

Vybavuji si nedávnou akci v poslanecké sněmovně, kde se někteří poslanci a ministři, včetně Oty Klempíře nebo Tomia Okamury, oblékli do lidových krojů. Jako by tím dávali najevo, že kultura pro ně znamená víceméně mrtvé tradice…

Pro mě to byla spíše úsměvná podívaná než konkrétní gesto. Podpora lidového umění a folkloru je rozhodně důležitá, na druhou stranu je kultura víc než jen naše historie – je to i naše budoucnost. Pravda ale je, že poslanci a ministři v krojích den před naší demonstrací na Malostranském náměstí fungovali jako zajímavý symbol, který lze interpretovat různě. Já si například říkám, že kdyby politická reprezentace věnovala kultuře jako celku tolik pozornosti, jako věnuje krojům, možná by lépe chápala její význam pro rozvoj společnosti i ekonomiky a netvrdila by, že investice do kulturní sféry jsou jen velkorysým dárkem „žebrajícím“ umělcům a umělkyním.

Často slýcháme, že kultura žádné dotace nepotřebuje, že jde vlastně spíš o jakýsi koníček, který by měli umělci dělat ve svém volném čase a zadarmo. Pro některé státy jde ale o významný ekonomický export, ať už jde o hollywoodské filmy, severskou literaturu, japonskou mangu nebo jihokorejskou popkulturu. Nebylo by tedy pro stát výhodnější do kultury spíš investovat než v ní škrtat?

Nepochybně. Vedle výše zmíněných přínosů, na které politická reprezentace často nebere ohled, má kultura také schopnost akcelerovat ekonomické procesy. Bohužel i na to politici v Česku často zapomínají, stejně jako na fakt, že dotace nejde z většiny přímo umělcům a umělkyním, ale veřejnosti. Dotace snižují ceny vstupného tak, aby zůstala kultura dostupná pro všechny, což je mimochodem jeden z bodů programového prohlášení vlády. Kultura přece není luxus ani nadstavba, ale základní součást demokratické společnosti.

Budete v akcích na podporu kultury pokračovat?

Už pokračujeme. Ministr nesplnil naše požadavky z otevřeného dopisu, který jsme adresovali jemu, poslancům a poslankyním a premiérovi, takže jsme spustili petici, ve které žádáme jeho demisi nebo případné odvolání. Není to příliš pěkná věta na závěr, ale zdá se, že boj za svobodnou kulturu bohužel zdaleka nekončí.