Když se tak dívaly pod převisy, jako by je něco pudilo hledat přístřeší, dospěly k příkopu, širokému, hluboce vyrytému příkopu, který vycházel přímo z ledu. Vypadal jako koryto nějaké řeky, jež však teď bylo vyschlé a všude pokryté čerstvým sněhem. Tam, kde vycházel z ledu, vystupoval rovnou z jakési sklepní ledové klenby, která se nad ním rozpínala krásným obloukem. Děti šly příkopem, vešly pod klenbu a postupovaly stále hlouběji dovnitř. Bylo tu úplně sucho a pod nohama měly hladký led. Celá jeskyně byla však modrá, tak modrá jako nic na světě, mnohem sytěji a krásněji modrá než obloha, jakoby nebeskou modří obarvené sklo, jímž proniká světlá záře. Byly tu silnější a slabší oblouky, ze stropu visely střechýle, krajky a třapce a chodba vedla jistě ještě mnohem hlouběji, děti nevěděly, jak hluboko, ale dále nešly. V jeskyni by jim bylo bývalo velmi dobře, bylo tu teplo, nepadal tu sníh, ale bylo tu tak děsně modro, že se
děti bály a vyšly zase ven.

Adalbert Stifter: Horský křišťál, překlad Anna Siebenscheinová

Frajírci milují okolí, oko je nedokáže zaostřit, jsou jako metafory bez věcí, podobají se oku.

V. H. Auden: Barvířova ruka, překlad František Strnad Kerna, který si neklidně zdříml v křesle, v soumraku pokoje, vzbudilo dunění gongu. Zaradoval se z náhlé bdělosti, rozsvítil světlo, do manžet čisté naškrobené košile si dal knoflíčky, z lisu vytáhl vyhlazené černé kalhoty. Za pět minut sešel do jídelny a cítil přitom chladivou lehkost, husté vlasy na temeni a každý záhyb svého bezvadného oblečení.

Vladimir Nabokov: Úder křídla, překlad Alena Ságlová

„Četla jsem v jedné tatínkově knize – on má spoustu legračních starých knih – jaká má být ženská krása… Tam ti je tolik nesmyslů, že si to člověk všechno nepamatuje: to se ví, musí mít oči černé jak vroucí smůla – namouduši, přesně tak to tam stojí: jak vroucí smůla! – řasy černé jak noc, jemně pýřivý ruměnec, štíhlou postavu, ruce delší obvyklých – rozumíš, delší obvyklých! – malou nožku, přiměřeně velké prsy, souměrně zaoblená lýtka, kolena v barvě lastury, svislá ramena – spoustu jsem se toho naučila skoro nazpaměť, takže ti to všechno říkám přesně! – víš ale, co je hlavní? – Lehký dech! A ten já přece mám – jen si poslechni, jak dýchám – že ho mám, viď?“

Ivan Bunin: Lehký dech, překlad Jan Zábrana

Jen vyplašený pták odlétá oblohou

(skotačil na hrobech a hvízdal v keřích smrti)

a smyčka lítosti se zadrhuje, škrtí,

sleduješ jeho let, olovo na nohou.

Sleduješ jeho let, jak lehounce tam pluje,

jak jizva na nebi se zvolna zaceluje

nad poli, lukami a kolébáním vod.

Ta rýha stříbrná… ta rýžka… nit… a bod…

Ivan Blatný: Melancholické procházky

Když jsem tě v tomto domě obejmul,

díval jsem se ti přes ramena.

Viděl jsem židli, která nemá stůl,

slévala se s ní osvětlená stěna.

Svítila lampa. Starý inventář

by raději chtěl býti poukrýván

a v koutě vracel příliš velkou zář

skořicový, zežloutlý divan.

Krajinku studil zaprášený rám,

na lesklých parketách stál osiřele

zbytečný stůl. Snad, jak si vzpomínám,

jen příborníku zněla duše v těle.

Vtom po pokoji motýl zakroužil

a sňal můj pohled z nehybného tkvění.

Jestliže přízrak v tomto domě žil,

uprchnul, už tu není. Není.

Josif Brodskij, překlad Jiří Kovtun

Vypisoval Petr Borkovec.