V době, v níž se Příběh prince Gendžiho odehrává, se mimo jiné ustálilo japonské slabičné písmo kana, označované zprvu jako „ženské“, skončil předchozí silný čínský vliv a čínské kulturní vzory v japonském prostředí zdomácněly v podobě určitého referenčního korpusu (vybrané mýty a legendy, omílané citáty a verše, preferovaní básníci a básně atp.). V knize se tak na mnoha místech objevují narážky a citáty z Lotosové sútry, čínské Knihy písní a začátek svébytného starojaponského textu je ovlivněn též Písní o věčném žalu Japonci zbožňovaného básníka Po Ťü-i (772–846).

Odpověď na otázku, proč je příběh Zářícího Gendžiho živý i po tisíci letech, se patrně skrývá za skutečností, že „Gendži“ byl – spíše spontánně než cíleně – napsán jako příběh osudový. Na rozdíl od většiny píšících současníků v něm autorka Murasaki Šikibu (asi 978–1019) nemoralizuje, nechává hlavní postavy klopýtat, pochybovat, zraňovat, zpytovat svědomí, pykat i kát se. Zobrazuje život v dřevěných pavilonech s ochozy a místnostmi oddělenými často jen závěsy, jaký neskýtal obyvatelům, císaře a císařovny nevyjímaje, skutečné soukromí; služebnictvo, poslíčci i mniši-léčitelé často vyslechli, co nebylo určeno jejich uším. Tajemství prozrazovaná někdy bezprostředně, jindy po dlouhých letech pak budí v románu dychtivé očekávání, „jak to dopadne“ a „co bude dál“.

„Gendži“ byl psán na pokračování. Jednotlivé pasáže byly předčítány zejména v literárním salonu paní Šóši, druhé manželky císaře Ičidžóa (980–1074). I když tyto produkce byly předmětem vtipkování některých dvořanů, nutily posluchače k zamyšlení a autorce se dostávalo bezprostřední zpětné vazby. I proto se román mohl stát příběhem do široka rozprostřené lásky – ke kráse věcí i lidí, k dětem, k partnerům, k životu, k umění, k určitému životnímu stylu. Všechno milované je v něm trvale ohroženo prohřešky a ničeno chybnými kroky i úklady. Vše je zahaleno do oparu buddhistické pomíjivosti, jež mírní radost i žal a relativizuje jak dobový ideál krásy mijabi, tak (často zmiňované) vnitřní pohnutí aware.

Pochopení pro tajné viny

Jako mladý muž zplodí císařský levoboček Gendži syna s novou vedlejší ženou svého císařského otce, s paní, jež mu připomíná zemřelou matku a jež se (pronásledována výčitkami svědomí) brzy zřekne světského života. Motiv utajeného otcovství se v románu častokrát vrací. Gendži svedl též císařskou princeznu a byl z „krásného hlavního města“ vypovězen do vyhnanství na pobřeží Vnitřního moře v Sumě. Murasaki Šikibu zde vkládá odsouzenci do úst slova svědčící o jejím hodnotovém žebříčku. Pravou příčinou Gendžiho vyhnání byla ostrá rivalita politických klanů kolem nejvyšších státních úředníků, on však vyhnanství přijímá jako kajícník vědomý si jiného, vážnějšího přečinu, o němž vědí jen on a matka korunního prince. „Jímá mne z toho taková hrůza, že ani nedokážu pozvednout zrak k nebi. I kdybych měl za tu věc zaplatit životem, prosím pokorně božstva, aby aspoň korunnímu princi nikdo neublížil, aby se stal císařem
a dlouho a šťastně vládl…“ Pasáž reprezentuje ducha Příběhu o princi Gendžim, vyprávěného s láskou k vytvářené postavě. Vždy „je zde autorka, aby vrávorajícímu hrdinovi podala pomocnou ruku: je princovou všechápající zpovědnicí a obhájkyní a milosrdně mu odpouští podléhání svodům, jež na něho sama políčila. Jen ona dohlédne na zdánlivě nedohlédnutelné a pochopí zdánlivě nepochopitelné, jak se sluší a patří na zpovědníky a obhájce lidských duší. A je to hlas lidského nitra, jaký předtím ve světové literatuře nezazněl.“ (Karel Fiala, l. díl, s. 14)

Román obsahující na 800 básní (pětiverší tanka) je charakterizován jako lyricko-realistický a psychologický. Je třeba si ale uvědomit, že k realitě roku 1000 na Japonských ostrovech patřily i přízraky, zaříkání, posedlost zlými duchy apod. V textu jsou barvitě popisovány každodennosti života v císařském paláci, šlechtických sídlech a jejich okolí, ale i v princově vyhnanství na pobřeží Suma, v klášterech, v horách poblíž hlavního města i v místech od centra vzdálenějších. Z hlediska způsobu vyprávění je realita zakódována v přímé řeči, tvořící podstatnou část textu. Psychologie se prezentuje v bohatých popisech myšlenkových pochodů, duševních rozpoložení, nálad a výčitek svědomí. Živé rozhovory se často točí kolem toho, jakou má kdo povahu, jaké dává najevo emoce, jaké postranní úmysly se u něj dají předpokládat, jak se chová v různých složitých situacích apod. Těžko proto hledáme ve starší
evropské literatuře text srovnatelný s monumentálním dílem (54 kapitol, 400 postav, z toho 30 hlavních) a musíme se spokojit pouze s dílčími srovnáními určitých situací, jednotlivých událostí, popisů krajiny a každodenního života praktického i duchovního a intelektuálního.

Pokračování příště

Po změně politických poměrů se Gendži vrací z vyhnanství a díky svému osobnímu kouzlu, básnickému a hudebnímu nadání, velkorysosti a tomu, že se jeho utajovaný syn stane později císařem, dosáhne v dvorské kariéře až na titul čestného excísaře. Coby zralý muž, stále záletný, přesto milující svou trvalou družku paní Fialku, se Gendži dostává do paradoxní situace. Má splnit přání odcházejícího excísaře a stát se oficiálním manželem a ochráncem císařovy poslední mladičké dcery, Třetí princezny. Co bylo kdysi trestaným přestupkem, je nyní Gendžimu předkládáno na zlatém talíři otcovské lásky. I císařskou dceru, jako každou šlechtičnu, mohl tenkrát potkat osud chudé mnišky, pokud neměla mocného mužského ochránce. Nebezpečí ztráty vlivných zámožných otců, bratrů, manželů viselo nad životy žen žijících v přepychu a svobodně si užívajících svého výsadního postavení daného „urozeností“. Vlídný Gendži, který měl vždy rád roli zachránce
a patrona, si sice uvědomuje, že sňatkem s císařskou princeznou raní svou paní, přesto prosbu splní. (Jeho situace vnějškově připomíná Eurípidova Iásona zrazujícího ženu Médeiu, která se však s neštěstím tiše nesmířila jako japonská hrdinka). „Nešťastným řízením osudu, daným jejími počiny v minulých životech, je paní Fialka stále nemocna… Protože si jeho drahá paní Fialka přála stát se mniškou, ustřihl jednu z jejích kučer, aby ji duchovně povzbudil k zachování Pěti zásad cudného života buddhistických mnichů, a dovolil jí, aby své rozhodnutí naplnila.“ Konec prince Gendžiho, jeho odchod od milovaných žen a dětí je přirozeně truchlivý a v buddhistickém duchu přesahuje život jedince. Gendži umírá na konci třetího dílu, ale jeho „genetický“ i „pedagogický“ vliv přesahuje do posledních Deseti kapitol z Udži (připravovaný 4. díl českého překladu) a promítá se do osudů dvou mladíků – Gendžiho vnuka prince Nió a Gendžiho domnělého syna
Kaorua.

Autorka je japanistka, ředitelka Ústavu Dálného východu FF UK.

Příběh prince Gendžiho 3.

Přeložil Karel Fiala, Paseka, Praha 2007, 320 stran.