Jedno z nejočekávanějších alb bondovského roku 007 je tady. Londýnský label Ninja Tune vypustil do světa neřízený projektil jménem Foley Room brazilského hudebního kolážisty Amona Adonaie Santose de Araujoa Tobina. Příměr k Jamesi Bondovi je vcelku příznačný. Jen díky agentově chladné trpělivosti se totiž s deskou Foley Room důkladně seznámíte. Tobin uvařil smrtící sloučeninu, v níž neukotvené údery střídají jemné offbeatové pasáže, nablýskané tóny harfy sólistky Sarah Pageové se prolínají s linkami bluesové elektrické kytary, smyčce slavného Kronos Quartetu odehrávají svou nejslavnostnější serenádu a kde romská cimbálovka funguje jako headliner strašidelné taneční party. Vítejte ve zdánlivě nedokonalém světě Amona Tobina, v němž i termíny „post“ a „pseudo“ patří k éře pravěku!

Zvukový herbář

Za existenci tohoto trvale progresivního člena rodiny Ninja Tune musí být hudební svět vděčný. Hlavně dnes, kdy se elektronika zmítá v křečích a producenti míchají dokola horkou vodu a navíc pořád ve stejném vyvařeném hrnci. I když by se dal lehce orazítkovat jako Squarepusher číslo dvě, Tobinova aktuální tvorba je o poznání invenčnější. Tihle dva hudebníci se k sobě sice hodně blíží, jenže Squarepusher (A2 č. 44/2006) nikdy neopustí svou úsečku ambient-drill’n’bass. Hudba Amona Tobina zní naproti tomu jako blouznění šamanů, kde je vše dovoleno a zakázána je jediná věc: myslet si déle než třicet sekund, že i on má v oblibě veselé písničkové motivy. Neboť i horory mají své soundtracky. A Ninja Tune není jen label mírného Bonoba či rozšafného turntablisty Kida Koaly.

Album Foley Room nesleduje současné trendy, v nichž se i tak experimentální žánr, jakým sofistikovaná elektronika kdysi byla, blíží zlatému středu. Po boku několika posledních statečných, od nichž se ve studiové tvorbě separuje třeba i ikona Aphex Twin, zkouší nové věci. Proto Tobin nahrával svou aktuální desku metodou „field recording“, kterou proslavil třeba Geir Jenssen aka Biosphere (A2 č. 1/2007). S mikrofonem v batohu se vydal lovit hluky britského venkova, hor a velkoměst, aby je pak po večerech splétal do metaforických řetězců. Tohle pro něj není nic nového: už od svých raných nahrávek manipuluje s posluchačem a ruchy převléká do nerozpoznatelných trikotů. Právě ve Foley Room se mu podařilo elektroniku a vycizelované ruchy sebrat do zvukového herbáře, který budou za několik let zkoumat publicisté jako milník „starého mistra“.

I z downtempových pasáží ponořených do víru roztodivných perkusí dokáže Tobin vybruslit do poslechové taneční elektroniky. Zcela samozřejmě vypráví pověst o vodě, kterou kontaminoval breakbeat vybroušený z lámajícího se plechu za analogové střelby z prvních dílů Star Treku. Aby Foley Room nebylo přece jen nekončícím domem hrůzy, rozesel po ploše alba i pár „romantických“ motivů: flašinetový úvod skladby Always, zavánějící kramářskou písničkou, nebo rozvrstvený mužský hlas plující nad zastřeným pianem v songu Ever Falling. Ať už jednotlivé tracky začínají jakkoliv, vždy se propadnou do beatového inferna, kde se i downtempo nebo drum’n’bass dostávají do nových a originálních schémat. Možná je to tím, že rytmus neustále přebírají jiné nástroje (sampler, bicí, malé perkuse, činely), nicméně důležité je i neustálé střídání a prolínání „nápěvků“. Ve výsledku se proto posluchač nezbaví dojmu, že autor použil na
dvanáctiskladbovou desku všechny myslitelné hluky: od kapající vody ve své kuchyni až po tygří říhání, jako vystřižené z aktuálního EP Pukology Otto von Schiracha. Tobin ovšem vykazuje nejen větší míru nápaditosti, ale i vkusu.

A proto si Foley Room oblíbí i jeho věrní, zvyklí na anekdoty typu hitu Verbal, vypalovačky Reanimator nebo hymny Nightlife. Vše potřebné a nejlepší z jeho metody se Amonu Tobinovi podařilo smíchat do nezvykle silného a surového koktejlu. Protřepat, nemíchat.

Autor je student žurnalistiky na FSV UK.