Komunistický deník Humanité otiskl 22. června poměrně kvalitní analýzu tématu, které se v závěru předprázdninového období opět dostalo na přední stránky i dalších francouzských novin. V Paříži totiž proběhl o posledním červnovém víkendu summit, jehož cílem bylo najít východisko z dlouholeté krize v súdánském Dárfúru. Iniciátorem jednání byl kontroverzní ministr zahraničí Bernard Kouchner, který po svém květnovém nástupu do funkce označil vyřešení humanitární katastrofy v Dárfúru za jednu z hlavních francouzských zahraničněpolitických priorit. Autorka článku, Camille Bauerová, však Kouchnera obviňuje z nepochopení a fatálního zjednodušení problematiky. Chyby se prý dopouští zejména tím, že interpretuje letitý konflikt jako rasovou válku „Arabů“ proti „černochům“. Autorka ve své analýze (Darfour: Les origines d’une crise, Dárfúr – původy krize) odkazuje k příčinám, jejichž ignorování podle ní znemožňuje Kouchnerovi najít stabilní
rešení krize. Bauerová připomíná, že se poslední kapitola dárfúrské krize začala psát na počátku roku 2003, kdy v západní části Súdánu (velké jako Francie) povstaly protichartúmské guerillové skupiny SLA a JEM. Autorka poukazuje na moment frustrace provinčních elit z hegemonní a povýšenecké pozice centrální vlády : „Vůči úzké vrstvě chartúmských elit je každý Súdánec občanem druhého řádu.“ Jak SLA, tak i JEM podle autorky nepožadovaly na počátku nic jiného než lepší integraci Dárfúru a jeho obyvatelstva do súdánského národa. Obdobné požadavky stojí i za jednáními, které v současnosti chartúmská vláda vede s další guerillovou skupinou SPLM. Ta mají napomoci přemostit další vleklou krizi – spory mezi súdanským severem a jihem. Autorka v této souvislosti připomíná smutný fakt, že se mezinárodní nátlak, kterému je v současnosti vystaven súdánský režim, objevil až poté, co se SPLM chopila zbraní a svoje požadavky tak zdůraznila silou. Za další
z kořenů dárfúrské krize autorka považuje také degradaci životního prostředí, které je súdánský jih vystaven v posledních několika desetiletích. Bodu zlomu podle ní bylo dosaženo v polovině sedmdesátých let. Toto přelomové období je podle ní patrné i v dalších zemích Sahelu, který byl od té doby vystaven opakovaným vlnám sucha a hladomoru. V Dárfúru půda tradičně patřila usedlým zemědělským kmenům, zároveň ale bylo zachováno i právo nomádů na průchod jejich stád. Obě skupiny žily až do poloviny sedmdesátých let relativně smírně. V důsledku sucha se však změnily praktiky jak zemědělců, tak i pastevců a vztahy mezi oběma komunitami se vyhrotily. Významným mezníkem byl podle autorky velký hladomor v letech 1984 a 1985. Po něm došlo v následujících letech k prvním ozbrojeným střetům. Tato vysvětlení stojí podle Bauerové v přímém protikladu k interpretacím dárfúrské krize, které zaznívají od ministra Kouchnera. Bauerová je
přesvědčena, že nejde o rasový či náboženský konflikt, ale o konflikt mezi nomády a usedlými, často v rámci jednoho kmene. Takzvané „arabské“ i „černošské“ kmeny lze podle ní najít v obou válčících táborech, dalším doposud přehlíženým faktorem konfliktu je podle Camille Bauerové „přezbrojení“, ke kterému došlo z několika důvodů. Na území operují nepravidelné milice tzv. džandžávidů, které byly původně vyzbrojeny Chartúmem. Zbraně se sem od poloviny sedmdesátých let dostaly ve velké míře i z Čadu, kde probíhala povstání proti ústřední vládě. Značnou vinu na přezbrojení Dárfúru nese podle autorky i Kaddáfího Libye, s níž chartúmská vláda spolupracovala při potírání povstání na jihu země. Západní oblasti Súdánu se v 80. letech dostaly pod Kaddáfího přímý vliv, kdy zde probíhalo cvičení jeho Arabských legií. Kaddáfího projekt arabsko-islámského pásu sahelské Afriky měl za výsledek, že byly Arabské legie původem z Dárfúru často nasazovány
v probíhající válce na jihu Súdánu, a to i proti civilistům.

Článek autorky Véronique Souleové informoval ve vydání listu Libération z 26. června o neúspěších návrhu zákona o univerzitní autonomii. Prezident Sarkozy, který si v souvislosti s tímto návrhem vysloužil kritiku ze všech stran, musel nakonec jeho předložení sněmovně o týden posunout . Autorka v článku píše o zadostiučení, s nímž odložené projednání nového zákona přijalo univerzitní prostředí. Sarkozyho rozhodnutí předcházela komplikovaná jednání vlády, zástupců univerzit a odborů. Při nich se ukázalo, že dvěma hlavními kritickými body návrhu jsou navrhovaná změna statutu části univerzitního aparátu (conseil d’administration, administrativní rada) a zejména rozsah univerzitní autonomie, kterou by si univerzity chtěly samy určovat. Univerzitní odbory vyučujících i studentů kritizují i ukvapenost, s jakou byl návrh zákona vypracován. Zatímco loni na konci února v boji proti CPE (zákonu o prvním zaměstnání)
zvolily silné studentské odbory UNEF taktiku dlouhotrvajících stávek, demonstrací a blokád, zástupci stejné organizace dnes chválí vládu za to, že návrh zákona o univerzitní autonomii prozatím odložila. Obdobně reagovaly univerzitní odborové centrály FSU a Snesup-FSU. Nesouhlasné signály se současnou univerzitní politikou naproti tomu vyjádřilo shromáždění asi pětisetčlenné skupiny vysokoškolských pedagogů a univerzitního personálu v Toulouse.

Týdeník Télérama, který přináší komentovaný televizní program, je vynikajícím informačním médiem o populární kultuře a společnosti země. Pro tuto chvíli ale ponechme stranou kritickou analýzu vysílaných reality show a zábavních estrád dominujících veřejnoprávním programům či nekonečných seriálů, které jsou k vidění zejména na soukromých kanálech. Program Arte je společným francouzsko-německým projektem a v kontextu francouzského televizního vysílání patří k tomu kvalitnějšímu, co lze v televize zhlédnout. Télérama ve svém předposledním červnovém vydání avizuje, že právě na programu Arte bude vysílán dokument Le siècle des socialistes (Století socialistů) autorů Yvese Jeulanda a Valérie Combard. Dokument by měl být složen výhradně z archivních záběrů, které v několika případech doposud nebyly promítnuty, a jeho cílem je podat obraz historie francouzského socialismu 20. století na základě osobních příběhů pěti emblematických postav
tohoto hnutí (Jean Jaurès, Léon Blum, Pierre Mendès-France, Guy Mollet a François Mitterrand). Významný prostor má v dokumentu mít soundtrack, v němž zazní skladby angažovaných zpěváků (například Mireille, Jacques Brel, Barbara nebo Yves Montand). Film by se měl zabývat vztahy mezi socialismem a komunismem a vztahem socialistů k moci. Je škoda, že se dokument (alespoň podle Téléramy) nevěnuje vztahům socialistů ke korupci a klientelismu.

Z francouzského tisku vybíral Felix Xaver.