Dámy a pánové,

když přišel poslanec ODS Tlustý s návrhem na rozdávání jistého základního příjmu pro každého, mohl si někdo pomyslet, že mu prostě v hlavě zůstalo na komunistických schůzích pochycené heslo „Každému podle jeho potřeb“. Ve skutečnosti šlo ale spíš o trik, kterým chtěl současný exponent trhu bez přívlastků dosáhnout zrušení sociálních dávek a podpor. Původně se ovšem tento nápad objevil ve zcela jiném kontextu, jak vysvětlují Hrubec s Brabcem (20). V budoucnosti by základní příjem možná mohl přeměnit „pocity bezvýchodnosti, které jsou spojeny s rostoucí nezaměstnaností, v kladné pocity narůstající svobody a osvobození od nepříjemné práce“. Podle Petra Gočeva by jeho zavedení ovlivnilo přerozdělování bohatství a svobody ve společnosti, což jej inspiruje (16–17) k přehodnocení toho, jak dnes chápeme levici a pravici. Ondřeje Slačálka (21) pak výhled na základní příjem vede k zamyšlení nad zbožštěním práce
a významem zahálky. S tím, jak se daří lenosti ve velkoměstech, vás seznámí Levente Polyak (24). V rozhovoru čísla (14–15) pak básník Petr Hruška odcituje básníka Ivana Diviše, který se děsí strašné nenávisti „otroka a raba k noblese neužitečnosti“. Odstranit opakovaně propukající nenávist k zamýšlení, produktivní lenosti i povznášející neužitečnosti však dá spoustu práce.

Vyhrňme si rukávy!