Mohutný svazek Koráb korálový, vydaný nakladatelstvím Fori Prague Andreji Stojkoviće, uspořádal Dušan Karpatský. Karpatského není třeba zvláště představovat: nikdo neudělal pro naše lepší poznání jihoslovanských literatur – charvátské, srbské a bosensko-hercegovské – tolik jako on. Méně je v českém prostředí známo, kolik toho souběžně vykonal v Charvátsku pro lepší poznání české kultury – jako autor přehledu českého a slovenského písemnictví, překladatel Vladimíra Holana či pořadatel rozsáhlé antologie Zlatá kniha českého básnictví. A právě naposledy jmenovaný titul z roku 2003, přeložený ve spolupráci s charvátskými slavisty a mapující na impozantní ploše sedmnáct tisíc veršů českou poezii od staroslověnských počátků po dvacáté století, byl rozhodujícím impulsem pro pokus o analogické kompendium, přibližující českým čtenářům vývoj poezie charvátské.

Karpatský nenabízí „kytici“ či „klasobraní“, ale solidní „chrestomatii“, vyztuženou ideou literárněhistorické evoluce. To, k čemu se odhodlal, je cosi, nač jsme v časech „the best of“ už téměř zapomněli. Výhody takovéto antologie jsou nicméně nesporné: literární vývoj lze prizmatem takovéto série textů nahlédnout mnohem přesněji a na jeho pozadí lze také lépe ocenit individuální poetiky nejpůvodnějších básníků. Rozsah by nás neměl lekat: kniha tohoto typu není určena k jednorázové spotřebě, ale k opakovanému čtení a nesčetným návratům. Kdo k antologii přistoupí takto, bude nesporně odměněn: Karpatského estetická senzibilita je nadmíru jemná a kvalita zařazených básnických textů je vysoká. Že tomu tak je i pro českého čtenáře, je ovšem především zásluha překladatelů – k nim se budeme muset ještě vrátit.

Lidové písně i sebevědomý humanismus

Pro toho, kdo o charvátské poezii mnoho neví, se díky Karpatského antologii otevírá přístup do velice bohatého literárního světa. Na první texty – staroslověnské nápisy a latinské epitafy, promlouvající přísnou a pádnou řečí – navazují středověké invokace, modlitby, laudy a moralistická skládání. Zcela odlišným, líbezným i dramatickým tónem pak zazní lidové písně – lyrické i epické –, vyprávějící o škádlivých dívenkách a vílách, a posléze o zrádných Benátčanech, ukrutných Turcích, kralevici Markovi či králi Matyáši. Počínaje 15. stoletím se objevují první výrazné individuality, tvořící v dotyku s italským humanismem. Karpatský zařazuje do své antologie i básníky, kteří se vyjadřovali latinsky, a tak máme možnost se seznámit například s pozoruhodnou, místy nečekaně „zážitkovou“ poezií pécského biskupa Jana Pannonia. Šiško Menčetić a Džore Držić otevírají
v téže době řadu především dubrovnických petrarkistů, v jejichž hravých strofách, zvonících bohatými rýmy, rezonuje převážně milostná tematika. Tato raná adopce italských renesančních forem a motivů je v slovanském kontextu ojedinělá (po bok jí lze postavit pouze o něco pozdější lyriku polskou), a vyznačuje se větší původností, než se to může jevit na první pohled: na rozdíl od platonizující, zduchovňující a elegické tradice italských petrarkistů je tato poezie otevřeně smyslová, plná barev a zvuků, a nic není pro tyto básníky přitažlivější než podrobný popis ženských půvabů (zatímco v Petrarkových sonetech fyzickou podobu Laury téměř nezahlédneme). Je to poezie sebevědomá, zvláště tam, kde jde o slavné město Dubrovník (tak u Hanibala Luciće, Antuna Sasina nebo Dinka Ranjiny), poezie, jež je prodchnuta slanou vůní moře (jako například v Rybaření Petara Hektoroviće) a do níž proniká stále více životní empirie (jako
v Jedupce Mikši Peregrinoviće) a občanského uvědomění, sílícího v konfrontaci s benátskou či tureckou rozpínavostí.

Baroko a moderna

Obtížné soužití s osmanským světem dodalo ústřední motivy barokní epice, Gundulićovu Osmanu či Obléhání Sigetu Petara Zrinského. Baroko je zjevně druhou velkou epochou charvátské poezie, a znovu je tu zpracovávána – s bezprostředností, již například české baroko nikdy nepoznalo – především lekce italská, v epice příklad Tassův a v lyrice Marinův. A znovu je také tento marinismus – jako například u vrcholné postavy charvátského baroka Ivana Buniće Vučiće, z jehož tvorby je převzatá metafora ženských úst v názvu knihy) – podivuhodně smyslový, konkrétní a citově bezprostřední, a to i tehdy, kdy milostnou motiviku vystřídá pochmurnější motivika stáří. Karpatský nás provází střídmě vybranými ukázkami i v básnickém ohledu méně produktivní fází charvátského osvícenství, preromantismu a národního obrození, zařazuje nicméně do svého výběru integrální překlad
Mažuranićovy poémy Smrt Smail-agy Čengiće, navazující formálně i motivicky na starší lidovou hrdinskou epiku.

Nový dech nabírá charvátská poezie s modernou – parnasistní, symbolistickou, dekadentní –, již Karpatský představuje značně reprezentativně, počínaje Vojnovićovými Lapadskými sonety a konče formálně propracovanými verši Vladimira Vidriće. Značný prostor je věnován i poezii mezi dvěma válkami: dominují jí jména Tina Ujeviće a Miroslava Krleži, která jsou však doplněna řadou dalších jmen, často neméně zajímavých. Soudě podle zvolených ukázek, moderní charvátská poezie příliš nepodlehla pokušení avantgardního experimentu (futuristického, surrealistického) a rozvíjela spíše v různých variantách expresionistickou formuli (docházející vrcholného výrazu až ve čtyřicátých letech v Jámě Gorana Kovačiće). Básnický vývoj po druhé světové válce ilustrují tři desítky básníků značně individuálních poetik.

Lesk překladu

Jak je z tohoto letmého přehledu zřejmé, antologie zrcadlí v celém rozsahu proměnlivou linii charvátské poezie a představuje (často poprvé) dlouhou řadu nadprůměrných básnických osobností, které mohou čtenáře zaujmout svým jedinečným hlasem. Karpatský sice sestavil chrestomatii, ale podařilo se mu zbavit ji případných školských konotací a předložit v ní meandrovitě se vinoucí proud živého básnického slova. Jak už bylo řečeno, povedlo se mu to hlavně díky překladatelům.

Jen asi třetinu antologie tvoří překlady, které už byly k dispozici. Většina překladů však vznikla nově a jsou pod nimi podepsáni čtyři špičkoví tlumočníci: Luděk Kubišta, Jana Štroblová, Dana Svobodová a sám Dušan Karpatský. Výsledek je více než šťastný. Třebaže úroveň tzv. „básnického“ překladu v poslední době značně upadla a publikují se i pokusy, které prozrazují elementární neznalost české prozodie, antologie je i v tomto ohledu vzorovou ukázkou čisté práce. Karpatského snaha, aby texty charvátských básníků zazářily před čtenářem leskem první ražby, bez jakékoli antikvující patiny, se může dokonce jevit až marnotratná. Tak například v případě Mažuranićovy Smrti Smail-agy Čengiće rezignoval na převzetí nesporně kvalitního překladu Josefa Hory z roku 1947 a sám pořídil překlad nový. A je třeba přiznat, že jeho verze je jiná než Horova, střídmější, méně „baladická“, a přitom citlivější k formálním aspektům
předlohy, především k rafinované hře s veršem lidové epiky.

Několik veršů

Třebaže to v recenzích nebývá zvykem, budiž mi dovoleno na závěr ocitovat alespoň několik úryvků na doklad, jak kvalitní překladatelská práce tu byla odvedena. Jen několik veršů z oněch dvaceti tisíc.

Takto překládá Dana Svobodová elegická disticha Jana Pannonia: „Spánku – ať poléháváš kdes v končinách bájných či v hebkých/ poduškách noční tmy, kde k západu kloní se svět,/ či Lémnos a Grácií klín tě ne a ne pustit,/ napájeného stálou záplavou lahodných vín/ …sem poleť, Spánku, ty, jenž ovládáš lidi i bohy,/ sem leť a údy zbav tíhy laskavým pohlazením!“ Takto vyznívá františkánský impresionismus Nikoly Šopa v překladu Jany Štroblové: „Hle, mlází staví do pozoru ruka vánku!/ Vzdálená vláha zháší háj i luh./ A ověnčení voli táhnou do zimního spánku/ mne a můj starý pluh.“ Takto překládá Luděk Kubišta melodické vlny milostné lyriky Ivana Buniće Vučiće: „Z keře bílý jasmín pro mne ulomila/ s bílým líčkem jasným moje dobrá víla./ Řekl jsem jí: Jasmín, anděli, dej sobě,/ a mně dovol, ať smím laskat ňadra obě.“ A takto zní v jeho překladu parnasistní kvartety Vojnovićových Lapadských sonetů: „Vzepřeni na ramena
fakínů,/ erbovní páni, slavní po Raguse,/ jdou v jednom sledu do poslední schůze/ pod hrubý kříž a pod rozmarýnu.“

Autor je literární historik a překladatel.

Koráb korálový.

Tisíc let charvátské poezie v díle stovky básníků. Uspořádal Dušan Karpatský, přeložili Dušan Karpatský, Irena Wenigová, Luděk Kubišta, Jana Štroblová, Josef Hiršal, Milada Nedvědová, Dana Svobodová aj.

Fori Prague, Praha 2007, 750 stran.