Druhá próza Jana Sojky, Rok bez února, patří mezi hojně se vyskytující druh textů zaměřených na subjektivní prožívání hlavního hrdiny. Ve zvoleném časovém rámci, v tomto případě v průběhu jednoho měsíce, se vypravěč stává aktérem různých událostí, přemýšlí o nich, vrací se ve vzpomínkách do minulosti, ovšem nechybějí ani lyrizující pasáže či pokusy o hlubší reflexi světa. Takový typ psaní nutně předpokládá, že vypravěč má co říci, že buď je jeho život bohatý na výjimečné události, jež jsou samy o sobě hodny zaznamenání, nebo je výjimečný jeho pohled na tyto události a svět okolo.

Orgasmy a kocoviny

První podmínku Sojkův hlavní hrdina, Štěpán, splňuje jen částečně. Je fakt, že život čtyř povalečů (částečně proti své vůli) a opilců v jednom domě může být z určitého hlediska pozoruhodný. Některé pasáže knihy, zejména ty, které popisují divoké večírky i několikadenní tahy městem (podle všeho Plzní, což ovšem nehraje v textu nijak zásadní roli), o tom svědčí. Zde autor uplatňuje zejména smysl pro detail, schopnost odposlechnout hospodský canc nebo věrohodně vylíčit matnou rozmazanost kocovin. Zůstává ovšem skutečností, že například Hrabalův Něžný barbar se s podobnou tematikou vyrovnává o poznání lépe.

Hůře je na tom ovšem Štěpán v sexu. Ne že by jej neprovozoval, avšak jeho líčení přes veškerou snahu o neotřelost zůstávají fádní. Všechno to „Štěpáne, udělej mi to“, „Štěpáne, pořádně“ či „Bylo to dneska s tebou moc krásný“ působí v celém vyprávění spíše jako exkursy do triviální erotické literatury. O tom svědčí i pokus o motivické ozvláštnění jednoho ze sexuálních aktů – orgasmus na stole zároveň s převrženou mísou s jablky působí dnes už jen nechtěně komicky. Navíc vypravěčovy trable s rozchodem s milovanou dívkou Lucií, ale i hledání jiných vztahů nejsou nikterak originální a patří k tomu méně zajímavému.

Ani básník, ani mudrc

A jaký je úhel pohledu hlavního hrdiny? Štěpán patří mezi početnou řádku citlivých mladých mužů, kteří se stále hledají. Ač žije mezi lidmi, cítí se sám, rozpadl se mu vážný vztah a on se ani nesnaží uniknout z bludného kruhu hřmotné chlapské zábavy a rezignovaně se podvoluje osudu. To vše v ubohém měsíci únoru. Únor vůbec lze chápat jako symbol rezignace a bezmoci, měsíc, kdy už je zima za svým vrcholem, zatímco do jara je pořád daleko. A podobně se cítí i vypravěč. Protože podstata února spočívá v čekání, v odevzdání se, dochází i Štěpán k vpravdě taoistickému přijetí svého osudu: „Naše síla tkví ve spočívání na jediném místě. Učíme se působit na okolí rozvážně a vyrovnaně.“

Snaží se tedy v sobě spojit úděl prokletého básníka i odevzdaného mudrce. K oběma mu však, žel, něco chybí. Ne že by byl prost schopnosti obrazného vyjádření – zmíněné lyrické pasáže vnášejí do prózy ztišení i napětí, zároveň občas překvapí neotřelým vyjádřením: „Ležím na koberci v domě, kolem kterého se potuluje šílenství. Slídí okolo našich dveří, očichává je, olizuje rohožku, navrtává se do zdí, dýchá na zvonek. Zbývá doufat, že až ráno otevřeme, bude o ulici dál přilepené na cizí klice.“ Jindy však vyznívají sentimentálně a naprázdno: „Dívám se na Lucii a ona na mě. Ještě ji znám, ale už jsme si neznámí. Dělí nás půl druhého metru, ve skutečnosti světelné roky.“

K moudrosti zas vypravěči chybí potřebná hloubka, a zůstává tak přesně tím, čím je od začátku – nedostudovaným citlivým mladíkem. Jeho úvahy tak jsou buď variacemi již známého, konglomerátem vyčtených myšlenek, nebo působí lacině: „Až jednou nějaký rozervaný umělec zachytí přesně a výstižně bod odcizení, zlomeček tichého rozpadu, pak lidstvo snad… kdepak, nestane se nic. Věty zůstanou stejně očekávané a strojené, stejně komické a bezobsažné jako předtím.“

Zbořit, nebo nechat na pokoji?

Pozoruhodné ale je, že i přes výše zmíněné výtky působí Sojkova próza sympaticky. Jeho nemotorní hrdinové dojímají, jejich příhody dokážou pobavit, text si zachovává určitá tajemství, není zbytečně doslovný a hlavně nepůsobí prvoplánově – nehraje na efekt. Při jeho četbě se nelze zbavit pocitu, jako bychom byli Štěpánovi nablízku, rozumíme mu.

V čem je tedy problém? Zdá se, že Rok bez února patří mezi texty, jež se dobře čtou, avšak selhávají při pokusu o kritickou reflexi. To, co drží napoprvé pohromadě, se při druhém čtení začíná hroutit. Recenzovat znamená v tomto případě – bohužel – bořit, a tak se vkrádá otázka: Nebylo by v tomto případě lepší nechat na pokoji?

Autor je bohemista.

Jan Sojka: Rok bez února. Paseka, Praha 2007, 112 stran.