Komiks je docela mladý a docela drzý. Dokáže často účinně vystihnout věci, které se divadlo ve své umělosti stále ještě pokouší popisovat. Komiks si uvědomuje, že svět je natolik složitý a pro jednotlivce neproniknutelný, že je třeba čtenáře vzít pod krkem jinak než tím, že se něco popíše – a pohrozí. Snaží se (možná nevědomě) prohlédnout celé soukolí, nechává na sebe působit všechny síly moderního světa a pak je pojmenovat; zjednodušit a zařadit do souvislostí. Vznikají nové světy, které jsou odrazem toho našeho a ve kterých se dokážeme zorientovat, a to ne pomocí logiky, jež už dávno k pochopení světa nestačí, ale pomocí intuice, sympatií nebo antipatií, zkrátka pocitů člověku vlastních. Nechává na sebe působit informace spojené s pocitem, atmosférou, zkratkou, metaforou. Přístup autorů grafických románů je přirozenější a – umělečtější.

Intuice

Autoři klomiksu velmi jasně vnímají všechna klišé, lži a prázdné formy, ať už uměleckého nebo mezilidského druhu. Nemohou se vyhnout tlaku médií, reklamy, politických kauz, nápisům po celém městě; vnímají posuny ve funkci rodiny, odosobnění ve městě a hrátky s novou identitou na globální síti. Toho všeho si umělec nemůže nevšimnout – přesto je bohužel tato problematika v divadle vidět zřídka. Někdy to vypadá, že komiks musel vzniknout – jako nový druh svobodné literatury, který se dokáže lépe vyrovnat s různými vrstvami jazyka a komunikace – zachovává přednosti psaného slova vedle možností výtvarného umění.

Leccos z výše uvedeného by mělo být součástí komiksové injekce divadlu. A někdy je. Nesmíme se vzdávat snahy pracovat ve více vrstvách a přikládat větší význam intuici. To začíná už na úrovni psaní textů pro divadlo: širokým záběrem, svobodnějším přístupem, prací se zkratkou. To je jeden ze symptomů proměny jazyka v moderní době a má-li divadlo zůstat sdělné, musí se o jeho nové funkce zajímat.

Divadlo, budíček!

Komiksová poetika a estetika je zvláštní injekce pro dramaturgii divadel, speciálně dětských. Komiks nemá problém s reflexí současné společnosti a přitom dokáže vytvářet vlastní „jiné světy”. Denním příběhům dává rozměr mýtu. Vypadá to jako prosté pohádkové zjednodušení, ale v tom je ta finta. Vzniká vlastně pohádka, vstřebatelná širokým obecenstvem od dětí po dospělé, a přitom je zachováno propojení s reálným světem, protože postavy a děje v něm mají většinou svůj předobraz. Divadlo má mnohem větší možnost záběru než komiks, ale nyní se zdá , že na něj vědomě resignuje. To je škoda, neboť komiks nabízí mnohé, co bychom na divadle rádi viděli: svobodnou fantazii a poezii.

Autor je divadelní režisér a píše komiksy.