Ad Šašci u stolu (A2 č. 29/2008)

Petr A. Bílek v jedné své starší přednášce popsal setkání českých literárních vědců a amerických středoškolských učitelů někdy v 90. letech. Obě „delegace“ hovořily skrze tlumočnici a diskuse probíhala (v české verzi) nějak takto. Americká otázka: „Jaký je váš přístup k interpretaci?“ Hrdá česká odpověď: „Ano, jistě, interpretaci používáme.“ Napadlo mě, jestli se něco podobného neděje i v A2 mezi autory a čtenáři (nebo aspoň mnou). Nejprve chci ujistit kolegu-čtenáře Václava Kašpara (Došlo, A2 č. 29), že není nic nelogického na tom, když součet dílčích pravdivých postřehů tvoří záměrnou lež. Někteří autoři tak pracují systematicky, jiní jen tu a tam a asi ne zcela vědomě, a to nás může mást. Příkladem na „systematicky“ je Jan Keller (například A2 č. 4 a č. 27), který kromě mozaik poskládaných z dílčích pravd vytrhaných z kontextu (díváte se na krásné pozadí, a když přimhouříte oči, vykoukne na vás fousatej
chlap; není to ale Lincoln) a z absurdních (ač, uznávám, často nápaditých) metafor nic jiného nenabízí. Je to, řečeno s bavičem Horníčkem, jenom nasrávač. Jako příklad na „tu a tam“ mě napadá – jaká náhoda! – zrovna Bílek. Jeho teze, že divadlo Semafor je zombie (A2 č. 25), je věcně shodná s tím, co už dřív do televize řekl Jiří Suchý: lidi ho pořád mají rádi, ale už tam nechodí. A přece to není totéž, ale budiž. Avšak autorova interpretace Wericha jako stalinistů dvorního šaška (A2 č. 29) je unfair, ať se řekne, jak se řekne.

Bílek zatím nachází témata a bavičů se dotýká vcelku funkčně (i když tedy v č. 29 hodně preventivně), takže by bylo předčasné na něj použít interpretaci. Upozorním ale aspoň na jednu pitomou zákonitost. Doba je taková, že i pronikaví autoři (před lety například Vladimír Just v sloupku pro LtN) mohou snadno zabřednout do kritiky bavičství a vzdálit se od závažných témat natolik, že buď musejí přestat psát, aby se z toho nezbláznili, nebo je redakce vyhodí. S baviči je třeba začít šetřit, dokud je ještě čas. Jinak to dopadne tak, že budeme číst samé součty dílčích pravdivých postřehů.

Vilém Kodýtek

Ad Nepohodlný svědek (A2 č. 29/2008)

Rád bych vám poděkoval za otištění tohoto článku. Téma závažné, ale mediálně znevažované a přehlížené, nebereme-li v potaz jeho „zředěné“ akční karikatury v hlavních sdělovacích prostředcích ve stylu zásahů cizinecké policie na ubytovnách atd.

Pouze bych podotkl, že by bylo nespravedlivé, jak by snad mohlo z publikovaného textu vyplývat, vinit ze stávajícího stavu věcí jen Parlament České republiky či pověřené státní úředníky. Stejný, ba ještě větší podíl viny stojí na straně takzvaných zahraničních investorů (jaké paradoxní označení pro nadnárodní organizace subvencované z veřejných peněz, ať již přímými či nepřímými finančními stimuly, jako jsou „daňové prázdniny“, investiční pobídky, levné pronájmy pozemků, výstavba odpovídající infrastruktury, legalizace černých skládek – vedlejšího produktu výrobní činnosti atd.) či, abychom nebyli tolik abstraktní, jejich konkrétních českých zaměstnanců z řad středního managementu a personalistů/tek. Ti pro zahraniční dělníky stanovují „pravidla hry“, tj. neumožňují jim uzavírat pracovní smlouvy přímo se zaměstnavatelem (byť by tomu nebránila žádná legislativní překážka). Vydávají je tak do rukou „klientů“, kteří již dnes svou činnost většinou, alespoň navenek,
legalizovali a vystupují v roli personálních agentur pronajímajících zaměstnance konkrétní firmě a negarantujících „žadatelům o zprostředkování práce“ z plateb, které obdrží od svého smluvního partnera, ani příjem na úrovni minimální mzdy, o pojištění nemluvě.

Bezbrannost, bezradnost a důvěra zahraničních dělníků mě děsí a trápí zároveň, z některých setkání s nimi je člověku až k pláči. Proto mě mrzí, že ať již v Plzni s „proslulou“ průmyslovou zónou Borská pole, či v mém nedalekém bydlišti Rokycanech, které jsou její „noclehárnou“, nevím o žádné konkrétní organizaci věnující se monitoringu pracovně-právní a sociální situace ekonomických migrantů či nabízející jim právní poradenství, „kursy“ funkční gramotnosti atd. Jak k tomuto tématu přispět osobně, nevím, přístup k mediálnímu prostoru se v mém případě redukuje na rubriky typu „dopisy čtenářů“.

Václav Engler

Protestuji

S hlubokým znepokojením jsem v těchto dnech přijal zprávu o tom, že Petra Hoftichová, pověřená řízením Galerie hlavního města Prahy, dala výpověď Karlu Srpovi, nejvýznamnějšímu představiteli této instituce, který určoval její profil po řadu let. Karel Srp zde připravil desítky výstav, sahajících od monografických retrospektiv představitelů české moderny, přes mezinárodní expozice současného umění až po výstavy nejmladší umělecké generace. Po zásluze byl tedy odbornou komisí v konkursu z roku 2005 doporučen na místo ředitele, do nějž však zástupci Magistrátu hlavního města Prahy nebyl nikdy jmenován. Naopak na základě smyšleného důvodu byl v roce 2007 ze dne na den zbaven i pověření instituci vést a byl nahrazen odborné veřejnosti takřka neznámou zaměstnankyní galerie Petrou Hoftichovou. Ta nyní využila pochybných výsledků personálního auditu, a místo aby se zastala svých kolegů, zbavila se bývalého nadřízeného a dalších odborných
pracovníků galerie. Neustálý odklad řádného výběrového řízení na pozici ředitele Galerie hlavního města Prahy tak vede k postupné destabilizaci instituce, která již dnes ruší připravované výstavní projekty a s níž odmítají spolupracovat externisté. Vzhledem k tomu, že koordinátorem 6. bienále mladého umění Zvon 2008, které jsem pro galerii připravil, byl právě Karel Srp, připojuji se k postoji svých kolegů Lenky Bydžovské a Vojtěcha Lahody, a do doby, než bude situace kolem jeho osoby zdárně vyřešena, s galerií přerušuji jakoukoli spolupráci a ruším sympozium, plánované k bienále na září tohoto roku. Jako sig natář petice Za Prahu kulturní zároveň opakuji, že trvám na projednání všech jejích bodů, včetně vyvození politické odpovědnosti toho, kdo je za destabilizaci pražské kultury, jejímž je výpověď Karlu Srpovi smutným příkladem, zodpovědný.

Karel Císař, kurátor 6. bienále mladého umění Zvon 2008

Prohlášení Uměleckohistorické společnosti v českých zemích k situaci v Galerii hlavního města Prahy najdete na webu dejinyumeni.cz.