Roselyne Chenuová (rozhovor v A2 47/2007) podnikla do Československa několik cest jako zástupkyně Nadace vzájemné evropské intelektuální pomoci – s víceméně tajným posláním podpory intelektuálů v totalitních a autoritativních režimech (ta se týkala také dalších zemí sovětského bloku, stejně jako Pyrenejského poloostrova či Řecka). „Vedlejším produktem“ této morální i materiální pomoci je konvolut deníkových záznamů, určený ve své době pouze užšímu okruhu francouzských kolegů a přátel. Teprve v nedávné době vyšel deník česky v malém pražském nakladatelství Jitro a je to do značné míry objev.

Momentky z bezčasí

Vzhledem k datům jednotlivých návštěv – 1969, 1970, 1972 a 1980 – měla Chenuová možnost pozorovat v politické situaci i celkové náladě v zemi vývoj. V dubnu 1969 registruje ještě silné dozvuky československého jara, poslední zbytky nadějí a optimismu či výbuchy euforie z hokejového vítězství nad Sověty. Při návštěvách pozdějších let zaznamenává rezignované smíření s poměry, s nutností v neutěšeném provizoriu žít (a přežít), vzrůstající marasmus a těžkomyslnost. Za mnohé hovoří jeden záznam z roku 1972 „země se morálně rozpadá, nikdo není za nic zodpovědný, sobecká lhostejnost se stala téměř všeobjímajícím pravidlem“ anebo o poznání brutálnější konstatování Václava Černého: „Žijeme tady jako v prezervativu.“ Roselyne Chenuová je téměř od počátku svých návštěv zcela prosta jakýchkoli iluzí o životě v Československu. Ví, do čeho jde, pojímá své cesty včetně
psaní deníku jako odpovědný úkol, rychle si zvyká na všudypřítomnost tajné policie a odposlechů i na nezbytnost konspirace. Výsledkem jejích vytrvalých snah o proniknutí do neformálních struktur a důkladné poznání země „zevnitř“ je bohatý soubor svědectví o nejrůznějších fasetách života v posrpnovém reálném socialismu – o cenové a zásobovací krizi, paralelní vládě korupce a černého trhu, rostoucí demoralizaci, ale také o solidaritě mezi proskribovanými spisovateli a překladateli, všudypřítomném hladu mladé generace po duchovním rozvoji, ojedinělých ostrůvcích svobody a důležitosti neformálních osobních vazeb při každodenním vyjednávání.

Knedlík, zelí, vepřová

Ač lze z hrstky rozptýlených indicií usuzovat na autorčinu blízkost spíše katolickému prostředí, je obdivuhodná její snaha kontaktovat představitele umlčované kultury v celé jejich rozmanitosti – Chenuová navštěvuje Čechy i Slováky, katolické intelektuály i vyloučené komunisty, neváhá překonávat bariéry mezi centrem a periferií, chodí do venkovských domácností i do maringotek čerpačů. Úryvky z debat o politice a životních podmínkách prokládá spíše smyslovými impresemi z proměnlivé krajiny, pachu moči v zaplivaných „čtyřkách“, atmosféry na venkově, české a slovenské gastronomie. Jako jeden z leitmotivů zde figurují glosy o hostitelské štědrosti a nade vším stojí v drobných obměnách obligátní knedlík se zelím a vepřovou. Zdá se, že i v prostředí nuzné intelektuální elity procházela láska žaludkem. Mimořádně cenné jsou údaje o cenách potravin, surovin či
předmětů denní potřeby a jejich často absurdních relacích vůči mzdám – jednou poslouží historikům či romanopiscům pro lepší poznání normalizační každodennosti.

Přes kvalitní jazykovou úroveň knihy patří překladateli jedna drobná výtka. Některé názvy institucí či spolků zavánějí příliš doslovným překladem z francouzštiny, o jejich totožnosti s původním českým/slovenským názvem lze pochybovat a navozují dojem poněkud orwellovské fiktivnosti („Znalecký ústav“). Alespoň tam, kde je jejich totožnost zjevná, bývalo by lepší modifikovat názvy v souladu s českým územ (KSČ namísto galicismu „Československá komunistická strana“, Socialistický svaz mládeže namísto „Socialistická mládež“). Pokud jde o samu autorku, škoda, že kromě fotografie a odstavce o okolnostech vzniku jejích svědectví chybí alespoň stručná biografická noticka. Takto je čtenáři obestřena tajemstvím její generační příslušnost, profesní působení (jedná se o spisovatelku, redaktorku, nezávislou publicistku?) a život „před deníkem“ i „po deníku“.

Formální nedostatky nikterak nesnižují význam knihy. Originální a obsahově cenný ego-dokument, oděný do nápadité pop-artové obálky a korunovaný střízlivým doslovem Jana Vladislava, má šanci prosadit se jako vzpomínka na nepříliš známé kontakty „Západu“ s „Východem“, jako čistě dokumentární vhled do života intelektuálů let sedmdesátých i jako memento v době, kdy začínáme pod hojivým nánosem nostalgie na leccos z husákovské normalizace nebezpečně zapomínat.

Autor je historik a archivář.

Roselyne Chenu: Žít svobodně je umění (Československý deník 1969–1980).

Přeložil Matěj Turek, Jitro, Praha 2007, 281 stran.