Jean Starobinski v předmluvě k francouzskému vydání Spitzerových Stylistických studií (Stilstudien) napsal, že veškeré tajemství textu je pro Spitzera skryto v jeho povrchu: text nemá žádnou mystifikační funkci a „Spitzerova interpretace chce přecházet pouze od explicitního k ještě explicitnějšímu“. Znamená to především, že Spitzerova „fenomenologie stylu“, jak to Starobinski nazývá, se obejde bez – ať už jakkoli jinak motivovaného – hledání nějakého latentního sdělení, které by nám text vydával takříkajíc proti své vůli. Jeli skutečně Spitzerova analýza především analýzou povrchu, potom český výbor z jeho díla, vydaný nakladatelstvím Triáda
v překladu Jiřího Pelána a Jiřího Stromšíka, přesvědčivě ukazuje, jak mnohotvárný a fascinující může takový „povrch“ literárních děl být.

Hybridní tvorové mluví hybridní řečí

První část výboru představují řekněme „metodologické“ studie, v nichž Spitzer – vždy ovšem s využitím konkrétních příkladů – dospívá k obecnějším tezím ohledně úzkého propojení stylistiky, jazykovědy a studia literatury. Spitzerova erudice a neuvěřitelná schopnost precizně analyzovat zdánlivě dílčí aspekty literárních děl by ovšem neměla zastřít fakt, že jeho až monstrózní přesnost je vždy a za všech okolností doprovázena velmi jemným citem pro analyzované jevy. V závěru osobněji laděného textu Jazykověda a literární historie Spitzer koncipuje teorii četby a interpretace, která nachází svůj výraz v jednom prostém a výstižném slově, jež zároveň označuje jistý typ zkušenosti; je jím slovo „cvaknutí“; cvaknutí, díky němuž „detail a celek našly společného jmenovatele, stanovujícího etymologii díla“ (s. 88–89). Jde o těžko stanovitelný moment, v němž se propojí část a celek, ale také minulost a přítomnost, neboť právě zde předcházející četba jaksi après coup dostane veškerý svůj smysl, možná tak trochu na způsob proustovského ztraceného času, který dojde svého skutečného smyslu a ospravedlnění v rozhodnutí vytvořit umělecké dílo, a právě tím se stává časem znovunalezeným.

Těmito obecnými rysy se vyznačují všechny konkrétní analýzy, jejichž vzorek je předložen ve druhé části výboru, ať už se jedná o Rabelaise, Danta, Góngoru, Leopardiho, Prousta nebo další autory. Síla Spitzerových rozborů spočívá, alespoň jak se mi zdá, právě ve schopnosti najít v tom či onom detailu (Jiří Pelán ve svém obsáhlém doslovu cituje větu, kterou měl v oblibě Aby Warburg – že pánbůh se skrývá v detailu) klíč, díky němuž lze vrhnout nové světlo na celek analyzovaného díla. A díky této, občas téměř láskyplné pozornosti k detailu jsou Spitzerovy eseje vším, jenom ne nějakým pedantským a školským cvičením, neboť Spitzer sám často dokáže ze snadno přehlédnutelného jazykového jevu vykouzlit podivuhodný a takřka básnický obraz. Jeden příklad za všechny: ve skvělém dantovském eseji, věnovaném kromě jiného rozboru básnické konstrukce obrazu lidí­rostlin ve třináctém zpěvu Pekla, si Spitzer povšimne splynutí vizuálních a auditivních vjemů v rámci jednoho básnického obratu, neboť Dantovy hybridní rostliny zároveň mluví a krvácejí: „V jediné větě usciva insieme parole e sangue (vyprýštila slova a krev) se pak obě smyslová data slévají: vytryskne proud ,mluvící krve‘ a ,krvavých výkřiků‘ – stojí před námi děsivý hybrid, jejž musíme přijmout jako jednotu, neboť sloveso usciva je v singuláru“ (s. 152). Málokterý čtenář Danta něco takového
postřehne: stísněnost, kterou při čtení pociťujeme, je dílem jazykové konstrukce, anebo přesněji, gramatika se stává komplicem evokovaného obrazu a splývá s ním vjedno. Hybridní tvorové mluví hybridní řečí.

Od Rabelaise k Célinovi

Takových příkladů by bylo možné uvést takřka nekonečný počet a potěšení z četby Spitzerových textů spočívá mimo jiné také v očekávání a vyhledávání takovýchto drobných radostí. V textu o Proustovi, jenž je nesmírně pozorným výčtem výrazových prostředků, jimiž jsou v Hledání ztraceného času vytvářeny typicky proustovské literární efekty, se může mezi nakupenými příklady ztratit nenápadné Spitzerovo prohlášení, v němž se sám stává básníkem. V souvislosti s jednou citovanou větou Spitzer poznamenává, že „ve čtenáři zůstává kýlová brázda jemné vlny vůně“ (s. 429). Často nás překvapí obraty, v nichž se Spitzer ukazuje jako pozoruhodný stylista, třeba tehdy, když jsou
Góngorovy Samoty označeny jako dílo „proslule temné a temně proslulé“ (s. 269). Mimochodem právě podobné formulace, které u Spitzera zůstávají zasuté v záhybech jeho důsledných analýz, u pozdějších teoretiků jiné orientace, například u Rolanda Barthese, často hypertrofují do té míry, že v nich bohužel zaniká logika samotného sdělení.

Za přesností rozborů se kromě jiného může ztratit také Spitzerova nepochybná invenčnost: zvlášť výmluvným příkladem je neotřelé srovnání Voltairovy Zairy a Shakespearova Othella na začátku eseje o Voltairovi (s. 348–360) a takřka šokujícím dojmem působí pasáž, kdy Spitzer při hledání Rabelaisových následovníků srovnává Rabelaisovy jazykové vodopády s Célinovým antisemitským pamfletem Bagatelles pour un massacre (Bagately k masakru). Takové tvrzení je možné jen proto, že předmětem srovnání je čistě jazyková stránka Célinova textu: „Jeho slovní svět je ve skutečnosti pouze světem hřmotných slov, řinčivých hlásek, připomínajících nesmyslně bušící stroje a přehlušujících svým rachotem strach a zběsilost osamělého člověka uprostřed prokletého moderního světa. Slova a skutečnost se rozcházejí“ (s. 82).

O Proustovi bez spekulací a s ironií

Jestliže takovýchto šťastných vyjádření, v nich čtenář spíše intuitivně než analyticky, ale velice přesně uchopí to, o co v nich běží, najdeme u Spitzera desítky, nikdy to neznamená, že by šlo o nějaké spekulace. U autora je vše až nestvůrně důkladně zdokumentováno (opět vlastnost, které se zejména takzvané poststrukturalistické literární vědě ne vždy dostává v patřičné míře). Snad nejlepším dokladem v předkládaném výboru je již zmiňovaný text o Proustovi, a to tím spíše, že málokterý autor se stal v minulém století předmětem tolika metafyzických spekulací jako právě Proust. Spitzerův puntičkářsky přesný rozbor Proustova literárního jazyka s hloubavými filosofickými výklady kontrastuje do té míry, že se čtenář nemůže ubránit dojmu, že jde o výslovný záměr. Pokud Spitzer napíše, že „je samozřejmé, že prefix re- pro Prousta, jenž vidí nesmrtelnost v obnovování minulosti, musí být zdůrazněně afektivní“ (s. 477), těžko se nedomnívat, že jde o výraz výslovné ironie, adresované filosofujícím interpretacím tohoto autora. Hloubání nad podstatou času – u Prousta jistě ne neoprávněné, ale občas využívané jako záminka k dosti vágním tezím, jejichž notoricky známým příkladem je třeba dílo pozdního MerleauPontyho – je zde redukováno na specifické zacházení s jistým prefixem. A třebaže náš výčet textů obsažených v českém výboru je neúplný, zmiňme ještě alespoň vynikající závěrečný text věnovaný Butorovi, který je přesvědčivým dokladem toho, že Spitzerův postup bez problémů obstojí i u moderního románu.

Stručně řečeno, výbor ze Spitzerových stylistických studií je skutečnou událostí. Zmiňovat kvalitu překladu, pečlivost, s jakou je výbor sestaven, a instruktivnost rozsáhlého doslovu je vzhledem ke složení překladatelského týmu takřka nevkusné. A ostatní už je na čtenáři.

Autor je filosof, univerzitní pedagog a překladatel.