Časopis Butt, který sám sebe označuje za „Dům homosexuálů“, v rozhovoru z předloňského léta představil Mattea, jeho džíp a jejich erotické dobrodružství. Dětské snění, teplé snění! Džíp! Bezstarostné vyjížďky! (Zapomeňme na Bouračku. Každý z nás chtěl auto namísto rodičů a kůži místo rodiny.) Jenže skutečnost se nakonec ukáže ve své dvojaké otcovské podobě – jak napovídají slova, která nás teprve Velká Překladová Amerika pod Širým Nebem Homoušství naučila číst společně: nejen „džíp“ a „buzík“, ale také „polda“ a „taťka“.

Kamarád měl starý džíp CJ7, který se mi opravdu líbil, tak jsem si ho pořídil taky. Byl černý, špína se ve žmolcích zažírala do sedadel a do stěn, a to jsem miloval. A pak, když už jsem ho měl, jsem zjistil, že je v tom něco sexuálního. Začal jsem si v něm hrát, zkoušel jsem různé věci – měl zatmavená okna. Dal jsem se na kouření, vykouřil jsem něco kolem krabičky a půl, honil jsem si péro a takové věci. A taky mě bavilo močit. Takže jsem si celou cestu domů jenom prochcával spodky a máčel sedadlo a všechno jsem to prostě nechával běžet.

Jedenkrát, na dlouhé cestě do Pensylvánie, jsem měl v džípu tak asi litrovou nádobu od nějakého pití. Během jízdy jsem ji naplnil močí a rozléval si ji po hlavě a dolů po opěradle sedadla. Čvachtal jsem se v tom a ono to pročvachtávalo dál do pěny v sedadle a zase to vyvěralo švy a všude možně na podlahu. Mého přítele to tehdy opravdu bralo, takže jednou za čas, místo hrátek doma, jsme se ve dvě ráno vyplížili ven, sedli do džípu a zaklapli dveře. Jen tak jsme ze zadního sedadla vystřikovali proudy do vzduchu a všechno zalévali.

Jednou jsem stál u nádraží a mastil si ho. Byl jsem jen v kožené vestě bez trička… A viděl jsem, jak přijíždí policejní auto, jak polda obchází kolem, svítí na mě a jde k mým dveřím. Myslel si, že v něčem jedu, ale když jsem mu nakonec řekl, že jsem si honil ptáka, nechal mě být. Chtěl jen znát pravdu, chápete?