close search

Zmizelá práce

Diskuse o osudu psychiatrického ústavu v Bohnicích

V galerii Bohnická prádelna probíhá výstava platformy pro nové přístupy k městskému prostoru 4AM / Fórum pro architekturu a média. Instalace chce odkrýt vytěsněnou historii psychiatrické léčebny, v jejímž areálu se galerie nachází. V diskusích s teoretiky se jako příznak současnosti vyjevila sama rozporuplná existence ústavu.

Brněnský kolektiv 4AM inicioval v areálu pražské psychiatrické léčebny sondu do podvědomí této lékařské instituce – na její stav přitom pohlíží jako na specifický symptom naší doby. Výstavě Psychoanalýza jednoho prostoru předcházela třídenní série ranních diskusí nazvaná Léčba prací, v níž se vyjevila všeobecná bezradnost ohledně smyslu a funkce samotného ústavu, tohoto výdobytku modernity, na počátku 21. století. Tuto bezradnost akce ukazuje a hlouběji reflektuje.

 

Nevyužitá léčebna

Výstavu i diskuse zastřešuje již dva roky fungující galerie současného umění umístěná, jak název napovídá, v bývalé ústavní prádelně. Jejím deklarovaným cílem je integrace léčebny do kulturního života města. Už sám osud prádelny a její transformace v galerii jsou ale příznačné. Tato služba byla zrušena, jelikož její provoz nebyl z ekonomického a hygienického hlediska udržitelný. To samé platí i o dalších částech provozu léčebny. Kdysi do velké míry soběstačná instituce, na jejímž chodu se v rámci „léčby prací“ podíleli sami pacienti, svůj servis „outsourceovala“ privátním subjektům a řada budov z těchto důvodů zůstává nevyužita. Že se v jedné z nich nachází galerie současného umění, není velkým překvapením – umění přece dnes bývá přisuzován úkol hledání smyslu náhle nadbytečných staveb. Otázka, co s bohnickým areálem, se ale v budoucnosti zřejmě navrátí s mnohem větší naléhavostí. Chystaná reforma
psychiatrické péče – v evropském kontextu poněkud opožděná – přesune těžiště léčby od velkých spádových zařízení k menším, komunitním centrům.

Tři ranní setkání s teoretikem architektury Janem Taborem, feministickou filosofkou Ľubou Kobovou a umělcem a teoretikem Pavlem Karousem v bohnickém parku probíhala jako improvizované debaty. Tyto „pracovní“ rozhovory vedené přímo v areálu léčebny svým formátem odkazovaly na již zmiňovanou léčebnou terapii. Pozvaní teoretici se nicméně nad tématem práce zamýšleli v místech, z nichž její tradiční, „dělnická“ podoba už vymizela. Zcela příznačně se tak dělo v době, kterou většina lidí tráví v zaměstnání. Diskuse proto probíhaly za účasti malého kroužku spřízněných přátel a jen jednoho či dvou zaměstnanců léčebny a chvílemi připomínaly spíše kolektivní terapii prekérních intelektuálů, kteří nepracují nikdy a zároveň neustále.

 

Kam se davy nehrnou

Organizátoři zjevně předpokládali účast pacientů, kteří nepřišli, jelikož se podle představitelů léčebny většina z nich nemůže dostavit bez doprovodu sestry, přičemž personálu je nedostatek a je plně vytížený. Pokud se ale velká část pacientů v bohnickém areálu nemůže volně pohybovat, jaký pak mají smysl ambice iniciátorů Bohnické prádelny otevřít instituci světu kolem? Představy těch, kteří sní o integraci duševně nemocných do kulturního dění města, se tedy, jak se zdá, rozcházejí s perspektivou těch, kdo nemocnici spravují či řídí. Zaměstnanci léčebny vyjádřili zklamání nad tím, že představované projekty zajímají velice málo lidí a do Bohnic se kvůli nim davy nehrnou (na rozdíl od všeobecně známých divadelních a hudebních festivalů). Naděje vkládané do galerie ze strany psychiatrické instituce se evidentně míjejí jednak s nízkou atraktivitou současného umění vůbec, za druhé s malou návštěvností galerie, která se nachází na kraji města.

Od kultury si současná společnost slibuje, že v procesu takzvané revitalizace znovu obnoví význam architektury, která ztratila svou původní sociální funkci. Ostatně osud klasických „blázinců“ se neliší od osudu kasáren, továren a dalších typických institucí moderní éry, které bývaly středem kolektivního, řízeného a hierarchizovaného života a z nichž často nezbylo nic než prázdné komplexy, s nimiž si nikdo neví rady. Kultura nabízí alternativní náplň, která z těchto míst vytváří památníky vytrácejícího se způsobu života, ať už jde o nereflektované a účelové využití vizuální atraktivity těchto míst nebo o politicky motivované a kritické zkoumání současnosti, které ale většinou nebývá pro diváky tak přitažlivá. Děje se tak v každém případě ve zcela jiných pracovních podmínkách, než v těchto institucích kdysi panovaly.

Při diskusi o budoucnosti léčebny přednesl Jan Tabor návrh na postavení zcela nových budov, které by lépe vyhovovaly současným potřebám, a v případě prádelny se vyslovil pro radikální řešení – její zbourání. Nevykazuje podle něj znaky zajímavé architektury, navíc zde prý panovaly špatné pracovní podmínky, ženám zaměstnaným v tehdejší prádelně se nevedlo nejlépe. Jinými slovy, není na co vzpomínat, začněme znovu. Ochota vymazat podobná místa z naší kulturní mapy odkazuje ke zcela pochopitelnému odporu k rigidním strukturám a disciplíně, jež jsou s nimi spjaty. Zároveň ale maže z naší paměti ducha společného soužití a práce, z jehož útrob v dobách minulých opakovaně klíčil také duch kolektivní revolty – v dnešní extrémně individualizované době nepřítomný. Podobná místa také zhmotňují zásadní otázku, kam se ona tradiční práce vlastně poděla, jaký typ činnosti ji nahradil, kdo ji vykonává a zda je na tom lépe než
ženy v prádelně.


4AM / Fórum pro architekturu a média: Psychoanalýza jednoho prostoru – Léčba prací. Bohnická prádelna, Praha, 13.–15. 8. 2013 (výstava probíhá od 16. 8. do 30. 9. 2013).

Newsletter Ádvojky přímo do vaší schránky

odebírat newsletter A2 arrow straight blue icon
banner newsletter image