Brněnský kolektiv 4AM inicioval v areálu pražské psychiatrické léčebny sondu do podvědomí této lékařské instituce – na její stav přitom pohlíží jako na specifický symptom naší doby. Výstavě Psychoanalýza jednoho prostoru předcházela třídenní série ranních diskusí nazvaná Léčba prací, v níž se vyjevila všeobecná bezradnost ohledně smyslu a funkce samotného ústavu, tohoto výdobytku modernity, na počátku 21. století. Tuto bezradnost akce ukazuje a hlouběji reflektuje.

Nevyužitá léčebna

Výstavu i diskuse zastřešuje již dva roky fungující galerie současného umění umístěná, jak název napovídá, v bývalé ústavní prádelně. Jejím deklarovaným cílem je integrace léčebny do kulturního života města. Už sám osud prádelny a její transformace v galerii jsou ale příznačné. Tato služba byla zrušena, jelikož její provoz nebyl z ekonomického a hygienického hlediska udržitelný. To samé platí i o dalších částech provozu léčebny. Kdysi do velké míry soběstačná instituce, na jejímž chodu se v rámci „léčby prací“ podíleli sami pacienti, svůj servis „outsourceovala“ privátním subjektům a řada budov z těchto důvodů zůstává nevyužita. Že se v jedné z nich nachází galerie současného umění, není velkým překvapením – umění přece dnes bývá přisuzován úkol hledání smyslu náhle nadbytečných staveb. Otázka, co s bohnickým areálem, se ale v budoucnosti zřejmě navrátí s mnohem větší naléhavostí. Chystaná reforma
psychiatrické péče – v evropském kontextu poněkud opožděná – přesune těžiště léčby od velkých spádových zařízení k menším, komunitním centrům.

Tři ranní setkání s teoretikem architektury Janem Taborem, feministickou filosofkou Ľubou Kobovou a umělcem a teoretikem Pavlem Karousem v bohnickém parku probíhala jako improvizované debaty. Tyto „pracovní“ rozhovory vedené přímo v areálu léčebny svým formátem odkazovaly na již zmiňovanou léčebnou terapii. Pozvaní teoretici se nicméně nad tématem práce zamýšleli v místech, z nichž její tradiční, „dělnická“ podoba už vymizela. Zcela příznačně se tak dělo v době, kterou většina lidí tráví v zaměstnání. Diskuse proto probíhaly za účasti malého kroužku spřízněných přátel a jen jednoho či dvou zaměstnanců léčebny a chvílemi připomínaly spíše kolektivní terapii prekérních intelektuálů, kteří nepracují nikdy a zároveň neustále.

Kam se davy nehrnou

Organizátoři zjevně předpokládali účast pacientů, kteří nepřišli, jelikož se podle představitelů léčebny většina z nich nemůže dostavit bez doprovodu sestry, přičemž personálu je nedostatek a je plně vytížený. Pokud se ale velká část pacientů v bohnickém areálu nemůže volně pohybovat, jaký pak mají smysl ambice iniciátorů Bohnické prádelny otevřít instituci světu kolem? Představy těch, kteří sní o integraci duševně nemocných do kulturního dění města, se tedy, jak se zdá, rozcházejí s perspektivou těch, kdo nemocnici spravují či řídí. Zaměstnanci léčebny vyjádřili zklamání nad tím, že představované projekty zajímají velice málo lidí a do Bohnic se kvůli nim davy nehrnou (na rozdíl od všeobecně známých divadelních a hudebních festivalů). Naděje vkládané do galerie ze strany psychiatrické instituce se evidentně míjejí jednak s nízkou atraktivitou současného umění vůbec, za druhé s malou návštěvností galerie, která se nachází na kraji města.

Od kultury si současná společnost slibuje, že v procesu takzvané revitalizace znovu obnoví význam architektury, která ztratila svou původní sociální funkci. Ostatně osud klasických „blázinců“ se neliší od osudu kasáren, továren a dalších typických institucí moderní éry, které bývaly středem kolektivního, řízeného a hierarchizovaného života a z nichž často nezbylo nic než prázdné komplexy, s nimiž si nikdo neví rady. Kultura nabízí alternativní náplň, která z těchto míst vytváří památníky vytrácejícího se způsobu života, ať už jde o nereflektované a účelové využití vizuální atraktivity těchto míst nebo o politicky motivované a kritické zkoumání současnosti, které ale většinou nebývá pro diváky tak přitažlivá. Děje se tak v každém případě ve zcela jiných pracovních podmínkách, než v těchto institucích kdysi panovaly.

Při diskusi o budoucnosti léčebny přednesl Jan Tabor návrh na postavení zcela nových budov, které by lépe vyhovovaly současným potřebám, a v případě prádelny se vyslovil pro radikální řešení – její zbourání. Nevykazuje podle něj znaky zajímavé architektury, navíc zde prý panovaly špatné pracovní podmínky, ženám zaměstnaným v tehdejší prádelně se nevedlo nejlépe. Jinými slovy, není na co vzpomínat, začněme znovu. Ochota vymazat podobná místa z naší kulturní mapy odkazuje ke zcela pochopitelnému odporu k rigidním strukturám a disciplíně, jež jsou s nimi spjaty. Zároveň ale maže z naší paměti ducha společného soužití a práce, z jehož útrob v dobách minulých opakovaně klíčil také duch kolektivní revolty – v dnešní extrémně individualizované době nepřítomný. Podobná místa také zhmotňují zásadní otázku, kam se ona tradiční práce vlastně poděla, jaký typ činnosti ji nahradil, kdo ji vykonává a zda je na tom lépe než
ženy v prádelně.