Román Zuckerman zbavený pout (1981) Philipa Rotha, který nedávno vyšel v českém překladu, je v pořadí druhou knihou tetralogie, jež sleduje Rothovo spisovatelské alter ego – Nathana Zuckermana (dalšími romány jsou Elév, Hodina anatomie a Pražské orgie). Autor zde se čtenářem opět hraje oblíbenou mystifikační hru: nechá ho nahlédnout do spisovatelské dílny, která ale může být – a s největší pravděpodobností i je – pouze neodmyslitelnou součástí Rothovy manipulace s vlastním publikem, identitou i tvorbou.

Komentář k Portnoyovi

Zuckerman zbavený pout je svého druhu literární komentář k přelomovému autorovu románu Portnoyův komplex (zde román Carnovský) a v tomto ohledu je především výpovědí o proměně známého spisovatele ve skandálního slavného spisovatele a proměně brilantního, ale usedlého psaní ve stejně brilantní, sžíravě filosofickou a šokující literární analýzu, již Roth už nikdy zcela ne­­opustil. Je to psaní, které se nezastaví před nikým a před ničím, a možná proto stále tolik funguje. Sarkasmus však není namířen jen na postavy příběhů, ale stejně neúprosně se obrací i k samotnému tvůrci, jeho vlastní subjektivitě.

„Protože ho už nic nenutilo vysedávat za zamčenými dveřmi pracovny, kde obvykle sám sobě komplikoval život na papíře, sbalil si následující týden kufr a začal si opět komplikovat život mezi lidmi.“ Tak jsou líčeny Zuckermanovy pocity po dokončení Carnovského a při čtení nelze než dát spisovateli za pravdu, neboť Roth se opravdu literárně našel až v revoltě a s ní souvisejících komplikacích. Těžko ale mohl tušit, jak komplikované vše může být. A právě o tom je Zuckerman zbavený pout. Po vydání Carnovského se Zuckerman už nepotýká jen se svým židovským původem a vztahem k otci, vlastními neurózami a sebeprojekcemi, ale je nucen se vyrovnávat s představami, které si o něm vytvářejí jeho čtenáři. „Zamkneš se někde, abys roznítil svou představivost, a pak se zas někde zamykáš, protože jsi roznítil představivost druhých,“ glosuje Zuckermanovu nejistotu jedna z postav románu.

Jak může žít spisovatel po zosnování literárního skandálu, který mu přinesl slávu, ale také ho uvěznil mezi banalitami společenských rubrik? Jak se s tím vším vypořádat, a přitom zůstat sám sebou? Nejlépe tak, že situaci popíše stejným jazykem a stylem a se stejnou drzostí, které daly vzniknout Portnoyovu komplexu.

Co může spisovatel?

Oddělování skutečnosti od fikce a snaha vystopovat reálného autora v jeho literární stylizaci je ta nejhloupější past, do níž se může čtenář chytit. Když sám Zuckerman v knize začíná pochybovat, kým vlastně je, můžeme si být jisti, ze Philip Roth to moc dobře ví. Ještě trapnější a nesmyslnější by bylo pokoušet se uvést vše na pravou míru, vysvětlit, jak to bylo doopravdy, jak moc si autor vymýšlí a jak je nezodpovědný při rabování cizích životů. Nakonec nejde o to, zda se Roth po celý život choval jako neurvalý hyperinteligentní hříšník, či zda se naopak nikdy nedokázal vymanit z pozice hodného a způsobného židovského chlapce, jenž se stydí za svou masturbaci, ale nedokáže s ní přestat.

Je vůbec něco, co spisovatel v psaní nemůže? Může po něm někdo chtít, aby respektoval intimitu druhých? I když se Roth naštěstí podobnými otázkami nejpozději po vydání Portnoyova komplexu přestal trápit, o to víc se jimi ale možná trápili ti, z jejichž životů ve svých románech čerpal. Nebo ti, kteří Rothovu psaní propadli do té míry, že se s ním sami identifikovali a uvízli ve vlastní personifikaci – jako třeba postava Alvina Pepera ze Zuckermana zbaveného pout, jenž si myslí, že Carnovského měl napsat sám, že mu ho Zuckerman ukradl a tím v podstatě vyloupil jeho život.

Roth si dobře uvědomuje, že může všechno a že na všechny nejapnosti, které plodí sláva, existuje jenom jediná odpověď: velké romány – a těch napsal bezpočet. Právě ty nejlepší mají často až deníkový rozměr, a už z toho důvodu bývají zdrojem nejrůznějších spekulací. Kromě Zuckermana zbaveného pout, v němž je pointou zjištění, že spisovatelův otec dostal mrtvici pravděpodobně proto, že se nevyrovnal s postavou otce v Carnovském, můžeme vzpomenout román Odkaz, který je naopak ve vztahu k otci plný něhy a smíření a jen dokazuje, že Roth umí psát na více způsobů.

Kniha Zuckerman zbavený pout funguje stejně jako všechna Rothova díla sama o sobě, ale přesto svádí k troufalému zevšeobecnění. Zdá se, že výraz, který autor našel v Portnoyově komplexu, alespoň v jedné linii svého psaní už nikdy neopustil – jen ho stále zdokonaloval. Možná tedy platí, že Philip Roth dokázal vario­­vat a rozvíjet své přelomové dílo, a dokonce je i několikrát překonal.