Poté, co ISIL během první poloviny tohoto roku ovládl povstalecké provincie Anbár a Salahudín, se v létě povstalci pokusili rozšířit území svého nového sunnitského státu do oblasti kolem Tigridu a Eufratu, zasahující až na pomezí Iráku, Sýrie a Turecka. Zvlášť nejlidnatější irácká část tohoto území, pláň Ninive, přitom není arabsko­sunnitskou enklávou, ale etnicky a nábožensky heterogenní a úrodné okolí Tigridu. Bojovníci ISIL ve zřejmé snaze o minimalizaci potenciálního odporu tak v nově dobytých místech terorizují a vyhánějí příslušníky menšin.

Kurdská hráz

V létě jednotky ISIL napadly v provincii Ninive i takzvaný irácký Kurdistán, tedy oblast zčásti obývanou Kurdy. Na rozdíl od jiných menšin (například statisíců křesťanských Asyřanů nebo Turkmenů) však Kurdové a kurdští Jazídové mají oporu ve vlastních ozbrojených jednotkách. Kurdské milice zvané pešmerga ze začátku nedovedly efektivně čelit zkušeným a lépe vyzbrojeným jednotkám ISIL a spíše pomáhaly evakuovat kurdské vesnice. Americké letecké útoky jim však umožnily dobýt zpět část pláně Ninive. Nejnapjatější situace byla poté, co jednotky ISIL dobyly Mosul a blížily se k Arbílu a Kirkúku, odkud část obyvatel začala v panice utíkat. Kurdové ale s pomocí USA nájezd odrazili a nyní jsou schopni zasahovat i mimo autonomní oblast Kurdistánu. Působí tedy jako jakási hráz – ta ale výhledově nutně změní politickou strukturu
Iráku.

Poloautonomní Kurdská regionální vláda spravuje pouze kurdské provincie Dohuk, Arbíl a Sulajmaníje. Kurdové ale žijí i v okolních provinciích. Největší spor se vede o ropnou provincii Kirkúk a stejnojmenné milio­nové arabsko­kurdské město. Plánované referendum o příslušnosti k autonomnímu Kurdistánu se od roku 2007 odkládá a místní Kurdové mezitím pracují na zvrácení Saddámovy politiky arabizace.

Vyvážet ropu a zbrojit

Kurdové sice mají dobře organizovanou armádu, ale také málo zkušeností s bojem a dlouhodobě si stěžují na nedostatek těžkých zbraní. Kromě možnosti vyvážet ropu jim federální vláda zabraňuje i ve zbrojení. Za dvacet let faktické autonomie Kurdové nicméně dokázali utlumit spory mezi dvěma politickými stranami, které region ovládají, zavést relativně fungující stát a navzdory odstřižení od státního rozpočtu dosáhnout nebývalé ekonomické prosperity. Ta ale nestačí ke zbrojení a vedení války – z čehož plyne potřeba rychlé zahraniční podpory. Spor s Bagdádem se totiž jen tak nevyřeší. Nový premiér Hajdar Abádí ze šíitské strany Da’wa se snaží postavit svou vládu na koalici se sunnity a Kurdové se cítí odstrčeni. Premiéra podpořili zjevně jen výměnou za vojenskou pomoc USA a prohlašují, že jejich podpora kabinetu je závislá na splnění řady podmínek,
včetně zapojení do státního rozpočtu a práva vyvážet ropu a zbrojit.

Slabost centrálního státu Kurdy výrazně posílila. Jednotky pešmerga obsadily a zabezpečily Kirkúk okamžitě poté, co z něj zmizela federální armáda, což bez pochyb znamená budoucí integraci této ropné oblasti do autonomního, výhledově i nezávislého Kurdistánu. Kurdové sice provincii po volbách v roce 2005 už vedli, ale konfliktně, a ztratili důvěru ostatních skupin. Pokud by integraci nepředcházela politická dohoda, lze tedy i zde očekávat etnický konflikt, možná i zapojení ISIL.

Zbrojení Kurdů je tedy zjevně nutné. Zabrání Kirkúku však ukázalo, nakolik je zbrojení bez politické dohody s federací rizikové. Kurdové problém Islámského státu navíc nevyřeší – nebudou proti němu bojovat na čistě arabském území a odmítli, že by sami dobývali zpět Mosul. Řešení tak může přinést pouze politická dohoda s iráckými sunnity, postupný přesun loajality sunnitských paramilitárních jednotek od ISIL zpět k iráckému státu a rychlá reforma federální armády. Premiér Abadí plánuje zopakovat americkou strategii a vyzbrojit loajální provinční sunnitské skupiny. Tento proces ale bude zdlouhavý – pokud má vůbec nějakou šanci na úspěch – a mezitím bude nutné ISIL odrazit nebo přinejmenším blokovat jeho postup.

Absence politické dohody

Jednotky pešmerga jsou tedy důležitým vojenským prvkem – podpořily irácké jednotky v dobytí Mosulské přehrady, obsadily strategický terén nad Mosulem a mohou podpořit armádu při zajištění stěžejní infrastruktury, například obsazené rafinerie v Bajdží. Dlouho­době ale mohou Kurdové tlačit na upevnění etnicko­náboženského rozdělení Iráku na kurdskou, šíitskou a sunnitskou super­provincii na úkor federálních dohod. Při oslabení centra pak sunnitskou oblast může velmi dlouho ovládat ISIL. Tato tendence k identitární organizaci se jeví jako nejpravděpodobnější scénář.

Zapojení regionálních a paramilitárních jednotek místo federální armády ukazuje povahu stávající krize. Centrální vlády v Sýrii a Iráku z různých důvodů nebyly schopny politicky integrovat společnost, místo toho budovaly autoritářské státy ovládané jednou skupinou. Politické protesty proti marginalizaci ostatních neuspěly, a tak se opozice pod tlakem represe militarizovala a mobilizovala na základě etnokonfesních identit, posílených agresivním sponzoringem regionálních rivalů. Šance na politické řešení zůstávají malé – závisí na změně chování sponzorů. Zbrojení Kurdů do této situace logicky zapadá, ale zdaleka ji neřeší.

Autorka je analytička Asociace pro mezinárodní otázky.