Čtvrtý díl knižní řady Film a dějiny nabízí zatím nejvyšší počet stran i největší časoprostorovou sevřenost. S předchozími třemi díly jej nicméně pojí kvalitativní rozkolísanost jednotlivých příspěvků. Ty byly tentokrát rozděleny do tří oddílů. První z nich pátrá po tom, jak se normalizace projevovala v dobové audiovizuální produkci, druhý demaskuje dnešní obrazy normalizace a třetí řeší otázku, z jakého konce eticky nejednoznačnou dobu uchopit při vzdělávání budoucích generací. Přes uvedenou segmentaci asociuje čtení knihy sledování nespoutaných normalizačních komedií, jako je Tajemství hradu v Karpatech (1981). Nelze odhadnout, co přijde dál.

O normalizaci bez norem

Vstupní oddíl, velkoryse nazvaný Normalizační tvorba, tvoří pět kapitol. Zřetelné hranice mezi nimi ovšem vedeny nejsou. Do první kapitoly, připomínající nástup normalizace v dokumentu a publicistice, nebyla například z nejasných důvodů zahrnuta studie Martina Štolla o dokumentárních filmech se sociál­ní tematikou. Ta své místo nalezla o čtyři kapitoly dál, kde jí dělá společnost interpretace environmentálních motivů v normalizačních filmech, portrét experimentálního tvůrce Pavla Dražana nebo eklektický esej, v němž Petr Kopal po vzoru relativistického hesla „anything goes“ srovnává Menzelovo drama Kdo hledá zlaté dno (1974) s Matrixem (1999) i Hvězdnou pěchotou (Starship Troopers, 1997).

Redukce zkoumaných děl na esteticky bezvýznamné zásobníky ideologických významů představuje možná jediný svorník velké části příspěvků. Škodolibé poukazování na inscenační topornost a deklamující herce zůstává na rovině dále nerozvíjeného konstatování a vede jak k ignoranci rozdílů mezi aktuálním a fikčním světem, tak k (nad)interpretační akrobacii bez stylisticko­formální záchranné sítě.

Druhá kapitola prvního oddílu by měla referovat o mocenských represích proti československým filmovým tvůrcům. Obsahuje však mimo jiné analýzu filmů Věry Chytilové a studii, z níž se dozvíme, jak Státní bezpečnost sledovala Miloše Formana během natáčení Amadea (1984). Kromě toho, že Forman byl v daném období již americkým občanem, produkce probíhala navzdory státnímu dozoru v nesrovnatelně volnějších podmínkách, než v jakých vznikaly domácí filmy. Absurdně působí závěrečná poznámka o ceně, „kterou musel Miloš Forman zaplatit za vznik svého nejslavnějšího filmu“.

Široký tematický a metodologický rozptyl prvního oddílu charakterizuje celou knihu. Spíše než síť vzájemně na sebe reagujících příspěvků se zastřešujícím editorským konceptem připomíná publikace útočiště pro různě staré a rozdílně kvalitní texty o normalizaci ve filmu a televizi. Pět z nich v upravené podobě vyšlo dříve, další se vracejí k již poněkud vytěženým seriálům 30 případů majora Zemana (1974) a Vyprávěj (2009). Jenom zlomek příspěvků otevírá novou problematiku, nabízí neotřelou perspektivu a projevuje snahu revidovat tradiční totalitně historický narativ s bipolárním dělením společnosti a jednoznačnými morálními soudy.

K navýšení dojmu kompaktnosti by přitom pomohla důslednější redakční práce. Opakují se nejen informace (mnoho textů začíná historickým uvedením do normalizace, vícekrát je pod čarou nabídnut přehled nedávné literatury k normalizační popkultuře, dvakrát nedaleko od sebe Martin Ciel prozrazuje, kdy vznikla a jak se jmenovala první slovenská normalizační detektivka), ale i celé věty: táž úvaha Billa Nicholse je citována nejprve v úvodu a poté na straně 398, stejně tak si dvakrát přečteme, co napsala Paulina Brenová o podobnosti socialistické a kapitalistické společnosti (s. 11 a 400) a Vladimír Papoušek o reprezentacích moci (s. 406 a 424).

Historici sobě

Úvodní zamyšlení Petra Kopala nad kontinuitou normalizační kultury a myšlenkových vzorců rozvíjejí pouze studie Radima Hladíka, Kamila Činátla a Čeňka Pýchy, zabývající se významem filmového a televizního média při formování paměti národa.Většina autorů, převážně vystudovaných historiků, dynamický vztah mezi minulostí a přítomností přehlíží a v tradici pozitivistické historiografie nabízí pouze faktograficky hutná resumé, která docení zejména další badatelé. Obdiv nad důkladným vytěžením historických pramenů se tak mísí s rozpaky nad nedostatkem času (nebo chuti) přispěvatelů přiblížit nám svá teoretická východiska a vykročit za deskriptivní shrnutí dat směrem k hlubší analýze.

Obsahovou strnulost podtrhuje styl většiny příspěvků. Sáhodlouhá souvětí, někdy zahlcená závorkami až na samu mez srozumitelnosti, dlouhé citace, nesouvisející odbočky, ubíjející množství jmen, dat a poznámek pod čarou nesvědčí o přílišné ohleduplnosti vůči čtenáři neuvyklému odbornému stylu. Do češtiny nedávno přeložená kniha americké historičky Pauliny Brenové Zelinář a jeho televize (The Greengrocer and His TV, 2010; česky 2013) přitom ukázala, že i o stagnující době bez zásadních událostí lze psát čtivě. Inspirace vstřícným angloamerickým stylem by mohla představovat jeden z prvních kroků směrem ke čtenářům mimo akademickou sféru. Nemá­li tedy společensky významná polemika o normalizaci setrvat za zdmi univerzit a archivů.

Autor je filmový publicista.