Na přední zprávu tohoto podzimu aspiruje sdělení, že naše armáda si doplní za jednu miliardu dvě stě milionů korun novou výzbroj, a sice útočné pušky, pistole a nákladní automobily. Klíčové je zdůvodnění. Jednak je třeba doplnit arzenál, kdyby nás NATO nasadilo na nějakou pořádnou zahraniční misi. A jednak tyto zbraně a techniku potřebujeme – psalo se v tisku černé na bílém – „při střežení hranic proti migrační vlně“.

Jádrem této suché informace samozřejmě není, že bychom po použití útočných pušek proti migrantům na hranicích měli dorazit raněné pistolemi a ve vozidlech pak nepříjemný náklad přesunout někam, kde na mrtvoly nesvítí sluníčko (a kam sluníčkáři nedohlédnou). Jádrem pudla – alespoň ne zamýšleným – není pedagogická ambice; čím víc totiž probíhá zahraničních vojenských misí, tím víc se „na čáře“ našich pohraničních hor objeví migrujících narušitelů ze zemí rozvrácených vývozem „našich hodnot“. Kvalitní zločinci a jejich přisluhovači se přece připravují nejen na samotné spáchání zločinů, ale zároveň i na jejich důsledky.

Tohle dozbrojování každopádně zcela odpovídá ideji, která dnes prosakuje vším: proti vetřelcům se přece nemůže postavit nikdo jiný než armáda. Do českých luhů a hájů se tak vracejí žánrové obrázky. Z jednoho sálá temný pocit ohrožení, v němž každý kominík vypadá jako terorista a každý Rom jako útočící migrant (obyvatelé Cínovce v katastru Dubí opakovaně volali na policii a dožadovali se zákroku proti údajným uprchlíkům – místním Romům). Dalším obrázkem je naopak pomyslný uklidňující plakát psovodů, ba i psohlavců v maskáčích, kteří se už zase jali střežit klidný spánek našich dětí.

Tyto kulisy dominují hře. A darmo kazí lidový zápal upachtění racionalisté připomínkou, že v požadavku na nový vojenský materiál je nejzajímavější hlavně to, že si opět české zbrojařské firmy na celkem jedenácti zakázkách přijdou na své. A že tím zároveň přispějí k růstu HDP. Do hrubého národního produktu se totiž započítává všechno, dekonstrukce i rekonstrukce, zbraně i sáně, trosky i housky. Jak přízemní shrnutí heroické doby! Televize Prima v neděli 18. října správně upozornila, že jde o boj. „Uprchlíci začínají vyhrožovat“, zněl název zpravodajského šotu. A čím že to vyhrožují? Uřezáváním hlav? Islámskou Eurábií? Ne, něčím daleko horším: že si zapálí stany. „Trápí je zima, nefungující topení, vlhko, nemoci i dlouhé fronty na jídlo.“

Den předtím nám osud daroval druhou hlavní zprávu tohoto podzimu. Je strukturovanější, jakkoli se zprvu jevila jako prostý děj: čtyřiačtyřicetiletý nezaměstnaný malíř a lakýrník Frank S. se den před volbami pokusil podříznout kandidátku na starostku v Kolíně nad Rýnem Henriettu Rekerovou a kromě toho, že svoji oběť pobodal na krku, zranil ještě další čtyři lidi. Politička spíše pravicové orientace (její nezávislou kandidátku podpořili křesťanští demokraté, liberálové a Zelení) nejen že své těžké zranění přežila, ale dokonce pak vyhrála volby na celé čáře. V očích vlasteneckých obránců proti „invazorům“ se prohřešila vstřícností k uprchlíkům. Navíc měla na starosti shánět pro ně sociální bydlení. Holka na zabití, havloidka a sluníčkářka, řekli by ti nejslušnější mezi našinci.

Informační fokus této události není v tom, že je výrazem – jak pravil německý ­ministr vnitra Thomas de Maizière – „radikalizace debaty o uprchlících“. Jaké debaty? Davy si prostě jen dodávají odvahy k akční „sebeobraně“, přechodně zmizelá antiislámská Pegida znovu zaplavuje ulice, skoro již zapomenutá Alternativa pro Německo se opět těší široké podpoře. A sluníčkáři se pletou této národní mobilizaci do cesty se školometským odkazem na moudrost Martina Luthera: „Zde stojím a nemohu jinak.“ Jako by nevěděli, že velký reformátor 16. století – hlásí spolehlivé prameny – také řekl: „Jsem jako to uleželé hovno a svět je jedna obrovská prdel. Na každého dojde brzy.“

Jádro je tentokrát v osobě pachatele, v jeho motivech, v sociálním kontextu činu pod vývěvou politické prázdnoty a v evolučním stadiu rozkladu, v němž se nacházíme.

Frank S. podle všeho není vyšinutý, není případem pro psychiatra. Pochází z Bonnu, a je tedy jen stěží výrazně spjat se spolkovými zeměmi bývalé NDR, na jejichž postkomunistické zvláštnosti je často sváděna kdejaká mela. Máme co činit nejen s normálním člověkem, ale i s člověkem bezmála slušným. Nebyl nikdy trestán ani popotahován. Zhruba před dvaceti lety se sice potuloval v pravicově extremistických kruzích, ale to už tak nějak patří k psychické ontogenezi učňů, motorkářů a rockerů postmoderní éry. Na to jsme si zvykli, bylo to zbanalizováno do všednosti. Všude.

Frank S. svůj čin chápe jako boj za kolektiv, národ, nejen za své děti, o nichž se zmínil policii. A dodal: „Musel jsem to udělat. Chráním vás všechny.“ Chrání i svoji sociální podtřídu. Po činu totiž vyjádřil starost, že „cizinci berou lidem práci“ a že v Německu brzy bude „platit islámské právo šaría“. Tento typ převodu třídního boje na rasismus je tím skutečným přívalem, který válcuje Evropu. Rasismus v kiplingovském duchu „břemena bílého muže“, který na svých bedrech nese barbarům civilizaci (a samozřejmě ji před nimi brání), je jistě stejně zoufalý a mnohem nebezpečnější než převod suverenity lidu do rukou miliardářů. Obojí však vyplňuje prázdno po levici. Lidé se jen obtížně zcela sami orientují, jestliže levice splývá s establishmentem.

Rozklad je dovršen, stává­li se lidovou světicí Marine Le Penová a idolem zásadových levicových intelektuálů kancléřka Merkelová. Tedy: levá idolatrie té druhé paní probíhá, jen když Mutti rozevírá náruč k uprchlíkům. Když se ale pak Angela vypraví, jak promptně učinila, do Turecka a autoritářskému sultánu Erdoğanovi s krví na rukou slibuje hory doly za blokaci proudu uprchlíků, už si zase jenom v těch našich kavárnách okusujeme nehty. Víme, co se stalo. Báli jsme se vzít mašinfíru útokem, a tak se ke kotli – k plamenům a tažné síle – šikovně derou jiní. A vlak nám už možná ujel s lidem veškerým. Se všemi těmi uvědomělými bojovníky o omezené zdroje, s tou příští potravou pro děla a stále ještě živou obsluhou dalšího zbrojařského boomu.

Autor je politický komentátor.