Ve Varšavě měl koncem ledna premiéru film Niepamięć, první polský dokument o nevolnictví, respektive o současném vnímání reliktů rozdělení společnosti na poddané a šlechtu. Třičtvrtěhodinový snímek je velmi prostý: dva mladí lidé, malíř Franciszek, potomek hraběcího rodu, a aktivistka Magda, dcera sedláků z jihu Polska, jedou z Varšavy na venkov za příbuznými a s větším či menším úspěchem se s nimi snaží mluvit o fenoménu poddanství a šlechty. Následující debata s aktéry a tvůrci byla možná ještě pozoruhodnější než samotný film. Část publika tvrdila, že jde o překonaný problém, ale téměř každý měl přitom potřebu sdělit o sobě, zda pochází ze šlechty či z poddanského „chłop­stwa“, nebo alespoň zda je z Varšavy či „ze vsi“. Franciszkův otec, osmdesátiletý distingovaný „hrabě“, vzpomínal na meziválečné Polsko a tvrdil, že o existenci společenských tříd se dověděl až po roce 1945; čas prý
ukázal, že to byl omyl, teď jsou Poláci opět jedním společenstvím. Někteří deklarovaní „vesničané“ se mu snažili různými způsoby oponovat. V každém případě se tvůrcům podařilo dloubnout do problému, který byl v Polsku takříkajíc promlčený. I u nás je toto téma mrtvé jen zdánlivě; možná, že kdyby si česká společnost včas položila otázku, co je to šlechta a co je „národ nevolníků“, mohla si před dvěma lety ušetřit aspoň ty nejtrapnější momenty prezidentské volební kampaně.