Scénická koláž Mimo zápis v režii Ivany Uhlířové vychází z deníkových zápisů malíře a grafika Paula Kleea a je vším, čím jen může divadelní exkurs do duše modernistického umělce být. Expresivní, impresionis­tická, absurdní, surreálná, abstraktní – tyto a podobné přívlastky by mohly charakterizovat nejnovější inscenaci Studia Hrdinů.

V dramaturgii této přední pražské scény najdeme především inscenace, které hledají nové možnosti propojení či spíše vzájemného inspirování vizuálního a performativního umění. Rozšiřují tak diskusi o mezižánrových přesazích a mnohdy výrazným výtvarným viděním prohlubují chápání divadelnosti. Inscenování nedivadelních textů, navíc z pera výtvarníka, je dalším příspěvkem do této debaty. Záměrem inscenace ovšem není jenom banální obsahové či formální propojení těchto světů – i když je výrazně textová, plnohodnotně zúročuje slovník a výrazové prostředky vizuálního umění na divadle.

Filosofie a míchaná vajíčka

Scénář, jehož autory jsou Ivana Uhlířová a Vojtěch Mašek, se točí kolem jednoho tematického epicentra a s dokumentární přesností zaznamenává detaily naprosto banální situa­ce – snídaně. Jak je ale ve světě moderního umění pravidlem, každá banalita má svůj filosofický rozměr a zároveň nese i nádech absurdity. V tomto případě je podle autorů inscenace myšlenkovým podhoubím tvůrčí svoboda, komplexnost ducha či nehmotný princip. Dále pak pohyb, gesto a myšlenka, z nichž je na jevišti utvářen individuální čas… Jistě, je to možná trochu moc filosofie na jedna míchaná vajíčka a debutující režisérka Ivana Uhlířová si toho je zcela jistě vědoma. Uvedené teze je možné proto sice vnímat jako východiska slavného umělce, nicméně výsledek je spíše ironizující. Kontrast mezi absolutní přízemností a přepjatou myšlenkovou vznešeností je divákům tlumočen s patřičnou dávkou nadsázky a humoru. Vzniká tak skvělá komedie, ve které Uhlířová jako kmenová herečka Studia Hrdinů navíc navazuje na již proslavené základní tvůrčí principy této scény a po výtvarné stránce klade důraz na minimalismus a výraznou vizuální stylizaci.

Text je vystavěn jako rozhovor dvou postav, neustále se ale proměňuje v niterný dialog jedné rozporuplné identity. Vztah mezi Ivanou Uhlířovou a Michalem Kernem je konfliktní. Vyměňují si role, se škodolibou radostí malého dítěte se komandují, občas také šikanují, a to i s vědomím, že jsou jeden a tentýž. Interakce vyznívají groteskně – komicky filosofující dvojice hojně využívá různé gagy a slovní či pohybové vtipy.

Fascinace tématem

Jelikož je Uhlířová v tomto případě nejen režisérkou, ale také spoluautorkou textu a herečkou, inscenace vypovídá o jejím chápání divadelní (respektive umělecké) a žité reality natolik, že ji lze v jistém smyslu považovat za její autobiografii. Unikátní herecký projev Uhlířové skvěle podtrhl atmosféru pomíjivosti a nejistoty. Koktavost a neustálý výraz překvapení nad okolím i sebou samotnou Uhlířová ve své herecké práci užívá hojně, a vůbec to není na škodu. Za těmito naoko komickými prostředky lze totiž vycítit množství významů, které se jenom těžce rozplétají v úhledné klubíčko s jasným začátkem a koncem. Michal Kern zase ve svém brilantním výkonu neustále střídá roli racionální vůdčí polovičky a submisivního uraženého hlupáčka.

Autor scénografie Antonín Šilar umístil do chladného betonového kolosu Studia Hrdinů dva mohutné stoly, u kterých probíhá snídaně i nekonečná pře. Stoly lze posouvat, přibližovat a oddalovat pomocí nataženého lana. Nad stoly jsou zavěšeny lampy, které vytvářejí intimní osvětlení. Kostýmy, které mají oba herci stejné, odpovídají jednoduchému vizuál­nímu stylu i nadčasovosti tématu. Béžové kalhoty a modré košile zapnuté až ke krku navíc naznačují upjatost a obsedantní povahu postavy.

Inscenace prostřednictvím modernistického textu zpřítomňuje neuchopitelný niterný svět tvůrčí osobnosti. Scénář stojí bezesporu na pevných základech a z celého provedení je cítit nejen jistota, jasnost a důkladná znalost předlohy, ale i upřímná fascinace tématem. V kombinaci s vizuálně působivou scénografií a bravurním herectvím nelze inscenaci téměř nic vyčíst – snad jen příliš zjevnou inspiraci stávajícím repertoárem Studia Hrdinů.

Autorka je divadelní kritička.