V posledním roce se něco změnilo. Zatímco dříve se o problematice bydlení téměř nediskutovalo, dnes je tohoto tématu s ohledem na vzrůstající ceny nemovitostí i nájmů a s tím spojenou gentrifikaci všude plno, tedy aspoň v médiích. Pokud hledáte důkazy o tom, že se nerodíme do spravedlivého světa, v němž máme všichni přibližně stejné šance, pak je bydlení aktuálně jedním z pádných argumentů. V Česku to platí dvojnásob a dnes už to zdaleka nepociťují jen Romové a nejchudší vrstvy, ale většina dvacátníků či třicátníků, kteří neměli to štěstí, aby po babičce zdědili byt, ani nepocházejí z rodin porevolučních zbohatlíků. Nerovnost v přístupu k uspokojivému bydlení nám dnes zkrátka zcela jasně ukazuje, že sice všichni jsou si rovni, ale někteří jsou si rovnější. A tak zatímco jedni žijí na ubytovnách anebo vydávají většinu příjmů za nájem, pro jiné bydlení znamená výhodnou spekulaci a lehký výdělek. Občané ohrožení bezdomovectvím zatím marně čekají na funkční zákon o sociálním bydlení (více o tom píše Pavel Šplíchal), čím dál více lidí se z vesnic stahuje do měst (o tom se mimo jiné dočtete v eseji sociologa Michala Lehečky) a odborníci otevřeně mluví o globální krizi bydlení (jak se dozvíte z rozhovoru s antropoložkou Eliškou Černou). Že však funkční a sociální bytová politika je přece jen možná, se dozvíme v článcích o praxi ve Vídni nebo o aktuálním návrhu radikální proměny bytové politiky v Berlíně. Je třeba si konečně uvědomit, že bydlet znamená především žít, anebo pro to mít aspoň základní předpoklad.