close search

Zbyl čas už jen na literaturu

S Dragem Jančarem o katarzní síle románu

V češtině vyšla další próza Draga Jančara, patrně nejvýznamnějšího současného slovinského spisovatele a uznávaného intelektuála. Román Dnes v noci jsem ji viděl představil na letošním Světě knihy. Mluvili jsme nejen o této próze, ale i o povaze hrdinství, jugoslávské identitě či o úskalích soužití s vlastními krajany v malé zemi uprostřed velkého světa.

O Veronice Zarnikové, hlavní hrdince románu Dnes v noci jsem ji viděl, vyprávějí výhradně ostatní. Co vás k tomuto nápadu přivedlo? Dal vám tento přístup větší vypravěčskou svobodu?

Základ románu je reálný. Když jsem si v jednom historickém časopise přečetl svědectví o meziválečném životě a událostech na zámku Strmol, velice mě to zasáhlo, v mysli mi vytanula řada otázek a já hned věděl, že o tom napíšu, že budu muset. Chtěl jsem se ale vyhnout rekonstrukci událostí a psychologizování. Proto jsem se rozhodl pro pět příběhů, které jsou jakýmisi poemami v próze a v nichž vypravěči hovoří o Veronice a také o sobě. A máte pravdu, právě to mi dalo větší vypravěčskou svobodu.

 

V několika vašich románech je hlavní hrdinkou žena. Umožňuje vám to sdělit něco jiného, než kdyby byl hlavním hrdinou muž?

Jistě. V románu Kateřina, páv a jezuita vystupuje důstojník, který usiluje o vojenskou slávu, což se mu nepodaří, a potom jezuita, který hledá boha a nenajde ho v církevní instituci, spíše v lásce k ženě. A Kateřina hledá a svým způsobem také najde skutečný smysl života. Podobně v románu Dnes v noci jsem ji viděl narazíme na okupační armádu, partyzány, ale i na neobyčejnou, svobodnou ženu, která uprostřed politického a historického chaosu chce žít sama podle sebe – a právě to čekáme od života a je to mocnější než velké ideje, které se často mění ve svůj opak, v nesmyslné násilí.

 

Váš román není oslavou hrdinství. Sama Veronika válku ostentativně ignoruje. Prostě se pokouší „jen žít normálně“, což je také motiv z eseje Krátká zpráva z dlouho obléhaného města, který jste napsal v devadesátých letech po návštěvě obléhaného Sarajeva. Je toto civilní téma tváří v tvář válce stejně důležité jako téma hrdinství?

Kolik bylo hrdinů? A ti, kteří jimi byli, se mnohdy v těch strašných podmínkách měnili ze vznešených bojovníků za svou velkou věc ve zvířata, která bojují o přežití. Většina lidí chtěla žít v klidu, ale v naší zemi to nebylo možné. Ve Slovinsku jsme měli německou, italskou a maďarskou okupaci, partyzánský odboj, domácí protikomunistické vojsko a občanskou válku. Neexistuje ulice ve městě nebo horská vesnice, kam by kruté události nedosáhly. A o tom hovoří můj román – nedalo se žít normálně.

 

V bývalé Jugoslávii psali Titovi komunističtí partyzáni jako vítězové války historii a jejich zločiny se zamlčovaly. Jakého přijetí se v tomto kontextu vaše kniha dočkala ve Slovinsku?

Ze začátku to bylo velice bouřlivé, pak ale převládla literární a také etická interpretace. I potomci partyzánů pochopili, že nejde o černobílý obraz historie, jaký jsme znali doposud, ale o lidi s jejich nejistotami a mýlkami. O souběh politických okolností a osobních pohnutek, vášní, žárlivosti, zrad a záměn jako v řecké tragédii.

 

V románu ovšem chybí katarze.

Nikdy jsem skutečně nevěřil, že literatura může měnit svět. Ale díky tomuto románu se něco takového, alespoň v morálním smyslu, stalo. Román obrátil pozornost ke skutečné tragédii rodiny Hribarových. Teď na jejich zámku visí pamětní deska a prezident republiky se přeživším členům rodiny jménem státu omluvil, že museli tak dlouho čekat na spravedlnost. Byli soudně rehabilitováni a zbaveni obžaloby a odsouzení za kolaboraci s okupanty, o němž rozhodl partyzánský polní soud, vrátili jim zabavený majetek i důstojnost, pozůstatky zavražděných našli a pohřbili. Zástupce rodiny prohlásil, že mohou odpustit, ale nemohou zapomenout. Na můj návrh byl na pamětní desku vytesán verš slovinského básníka Josipa Murna Aleksandrova: „Dlouhá je, dlouhá zimní noc.“ Veronika a její muž zmizeli během zimní noci, a ta trvala sedmdesát let. Román svým způsobem sehrál katarzní úlohu Antigony, která chce pohřbít svého bratra.

 

Mám pocit, že v devadesátých letech trochu opadl zájem o téma druhé světové války, kdežto v novém tisíciletí se zase vrací. Co může být příčinou?

To je zajímavé, ano, všude se vrací – nejen u nás, ale také ve Francii, v Německu nebo ve Finsku… Nevím, kolik příběhů bylo zamlčeno a čekalo, až o nich někdo promluví. Ale možná se jen obáváme, aby se tyto události neopakovaly.

 

V jednom politickém eseji jste se vyjádřil, že se děsíte chvíle, kdy zůstanete sám v malé zemi jen se svými krajany. Naplnila se tato vaše obava po osamostatnění Slovinska?

Svým způsobem se naplnila. Život v demokracii přinesl nejen svobodu vyjadřování, ale také svobodu vyjadřování zloby, vzteku, závisti. Částečně to souvisí s takzvanou národní povahou, povahou všech malých národů, kde se lidé mnohem raději zabývají jeden druhým než velkým světem kolem sebe. K tomu se přidala divoká kapitalistická soutěž takzvaného přechodu, oligarchové, sociální rozdíly, politická demagogie… Jednou jsem někde řekl: „Snili jsme o demokracii a probrali se v kapitalismu.“ A v jakém: v pořádně divokém, který mnoho lidí zanechal v osamění a ztracené. Přesto se ale domnívám, že, řečeno s Churchillem, demokracie je možná nejhorší systém, ale žádný lepší nemáme. A také život v samostatném a evropském Slovinsku není ideální, ale je asi nejlepší, jaký nás mohl potkat.

 

Vždycky jste byl velkým zastáncem samostatnosti Slovinska a významně jste přispěl k jeho osamostatnění. Cítil jste se někdy jako jugoslávský spisovatel?

Nebyl jsem vždycky zastáncem osamostatnění Slovinska. V osmdesátých letech jsme přemýšleli o přeměně Jugoslávie v demokratický konfederativní stát. Kvůli dutým hlavám generálů a lidí v jugoslávském stranickém vedení však nebylo něco takového možné. Jugoslávie se nerozpadla jen kvůli nacionalismům a kulturním a ekonomickým rozdílům, ale především kvůli diktatuře. Vládnoucí moc nechápala, že přišel čas na změny.

 

Vidíte nějaké paralely mezi nadnárodní identitou jugoslávskou a nadnárodní identitou evropskou?

Nevidím. Jugoslávie byla demokratická země pouze několik let po první světové válce. Roku 1929 byla zavedena královská diktatura a po roce 1945 komunistická. Na začátku velmi tvrdá, potom mnohem jemnější, stali jsme se světu nejotevřenější komunistickou zemí, ale pořád pod vládou jedné strany. A obě diktatury razily ve všech oblastech unitární jugoslávskou ideu. Jugoslávii jsem měl rád, její různorodost a kulturní rozdíly mě těšily, Jugoslávie byla velká a krásná, ale jugoslávská idea byla vnucená a často násilná. To je paradox, který jsme nedokázali překonat. Takový je můj pohled na věc. Leckdo má ovšem jiný názor – obzvlášť ti, na které nejvíce dopadla válka. Evropská identita je každopádně něco úplně jiného. Nevylučuje, ale přijímá rozdíly, politické a kulturní. Evropská identita neznamená zřeknutí se české nebo slovenské identity. Kdo si o dnešní Evropě myslí něco špatného, ať se zeptá, jaká připadá těm, kteří si tak strašně přejí, aby se stali její součástí a aby žili tak, jak se žije v Evropě.

 

Narodil jste se v Mariboru, druhém největším slovinském městě, kde před válkou sídlilo velké množství Němců. Ti za druhé světové války vyhnali své slovinské spoluobčany, kdežto po druhé světové válce byli sami vyhnáni. U nás v Sudetech je ještě dnes patrné, že vyhnání německého obyvatelstva způsobilo obrovské škody. Byla poválečná situace v Mariboru podobná?

V mém románu In ljubezen tudi [A láska také] najdete na tuto otázku několik odpovědí. Po první světové válce zůstala v Mariboru silná německá menšina, která ve třicátých letech začala koketovat s nacismem. Když tam Němci roku 1941 napochodovali, byli nadšeně přijati. Ale na rozdíl od Sudet byli mariborští Němci ve skutečnosti německy hovořící Rakušané a mnozí z nich, včetně některých Slovinců, si mysleli, že se vrací staré dobré Rakousko. Místo toho přišlo gestapo, vystěhování slovinské inteligence a duchovních, popravy. Po válce došlo k novému teroru, a to i mezi Slovinci. Ze současného evropského pohledu viděno by samozřejmě bylo lepší, kdybychom žili i nadále společně, ale to se dnes snadno řekne.

 

Momentálně se zabýváte především beletrií – přestal jste psát politické eseje. Není ale právě teď potřeba rozhodně se vyjádřit k tomu, co se v Evropě a ve světě děje?

Přemýšlením a „rozhodným vyjadřováním“ na téma, co se děje u nás, v Evropě a ve světě, jsem v životě ztratil už příliš mnoho času. Mně zbyl čas už jen na literaturu.


Drago Jančar (nar. 1948) je slovinský prozaik, dramatik a esejista. U nás mu vyšly například romány Galejník (1978, česky 1990), Chtíč chtíc nechtíc (1993, česky 1999), Kateřina, páv a jezuita (2000, česky 2003), dále povídkové soubory Pohled anděla (česky 1995) a Přízrak z Rovenské (česky 2003) nebo eseje Brioni (2002, česky 2005). Za román Dnes v noci jsem ji viděl (2010, česky 2018) obdržel nejvýznamnější slovinskou literární cenu Kresnik a cenu Prix du Meilleur Livre étranger za nejlepší cizojazyčnou knihu přeloženou do francouzštiny.

Newsletter Ádvojky přímo do vaší schránky

odebírat newsletter A2 arrow straight blue icon
banner newsletter image

Příbuzné články