O Veronice Zarnikové, hlavní hrdince románu Dnes v noci jsem ji viděl, vyprávějí výhradně ostatní. Co vás k tomuto nápadu přivedlo? Dal vám tento přístup větší vypravěčskou svobodu?

Základ románu je reálný. Když jsem si v jednom historickém časopise přečetl svědectví o meziválečném životě a událostech na zámku Strmol, velice mě to zasáhlo, v mysli mi vytanula řada otázek a já hned věděl, že o tom napíšu, že budu muset. Chtěl jsem se ale vyhnout rekonstrukci událostí a psychologizování. Proto jsem se rozhodl pro pět příběhů, které jsou jakýmisi poemami v próze a v nichž vypravěči hovoří o Veronice a také o sobě. A máte pravdu, právě to mi dalo větší vypravěčskou svobodu.

V několika vašich románech je hlavní hrdinkou žena. Umožňuje vám to sdělit něco jiného, než kdyby byl hlavním hrdinou muž?

Jistě. V románu Kateřina, páv a jezuita vystupuje důstojník, který usiluje o vojenskou slávu, což se mu nepodaří, a potom jezuita, který hledá boha a nenajde ho v církevní instituci, spíše v lásce k ženě. A Kateřina hledá a svým způsobem také najde skutečný smysl života. Podobně v románu Dnes v noci jsem ji viděl narazíme na okupační armádu, partyzány, ale i na neobyčejnou, svobodnou ženu, která uprostřed politického a historického chaosu chce žít sama podle sebe – a právě to čekáme od života a je to mocnější než velké ideje, které se často mění ve svůj opak, v nesmyslné násilí.

Váš román není oslavou hrdinství. Sama Veronika válku ostentativně ignoruje. Prostě se pokouší „jen žít normálně“, což je také motiv z eseje Krátká zpráva z dlouho obléhaného města, který jste napsal v devadesátých letech po návštěvě obléhaného Sarajeva. Je toto civilní téma tváří v tvář válce stejně důležité jako téma hrdinství?

Kolik bylo hrdinů? A ti, kteří jimi byli, se mnohdy v těch strašných podmínkách měnili ze vznešených bojovníků za svou velkou věc ve zvířata, která bojují o přežití. Většina lidí chtěla žít v klidu, ale v naší zemi to nebylo možné. Ve Slovinsku jsme měli německou, italskou a maďarskou okupaci, partyzánský odboj, domácí protikomunistické vojsko a občanskou válku. Neexistuje ulice ve městě nebo horská vesnice, kam by kruté události nedosáhly. A o tom hovoří můj román – nedalo se žít normálně.

V bývalé Jugoslávii psali Titovi komunističtí partyzáni jako vítězové války historii a jejich zločiny se zamlčovaly. Jakého přijetí se v tomto kontextu vaše kniha dočkala ve Slovinsku?

Ze začátku to bylo velice bouřlivé, pak ale převládla literární a také etická interpretace. I potomci partyzánů pochopili, že nejde o černobílý obraz historie, jaký jsme znali doposud, ale o lidi s jejich nejistotami a mýlkami. O souběh politických okolností a osobních pohnutek, vášní, žárlivosti, zrad a záměn jako v řecké tragédii.

V románu ovšem chybí katarze.

Nikdy jsem skutečně nevěřil, že literatura může měnit svět. Ale díky tomuto románu se něco takového, alespoň v morálním smyslu, stalo. Román obrátil pozornost ke skutečné tragédii rodiny Hribarových. Teď na jejich zámku visí pamětní deska a prezident republiky se přeživším členům rodiny jménem státu omluvil, že museli tak dlouho čekat na spravedlnost. Byli soudně rehabilitováni a zbaveni obžaloby a odsouzení za kolaboraci s okupanty, o němž rozhodl partyzánský polní soud, vrátili jim zabavený majetek i důstojnost, pozůstatky zavražděných našli a pohřbili. Zástupce rodiny prohlásil, že mohou odpustit, ale nemohou zapomenout. Na můj návrh byl na pamětní desku vytesán verš slovinského básníka Josipa Murna Aleksandrova: „Dlouhá je, dlouhá zimní noc.“ Veronika a její muž zmizeli během zimní noci, a ta trvala sedmdesát let. Román svým způsobem sehrál katarzní úlohu Antigony, která chce pohřbít svého bratra.

Mám pocit, že v devadesátých letech trochu opadl zájem o téma druhé světové války, kdežto v novém tisíciletí se zase vrací. Co může být příčinou?

To je zajímavé, ano, všude se vrací – nejen u nás, ale také ve Francii, v Německu nebo ve Finsku… Nevím, kolik příběhů bylo zamlčeno a čekalo, až o nich někdo promluví. Ale možná se jen obáváme, aby se tyto události neopakovaly.

V jednom politickém eseji jste se vyjádřil, že se děsíte chvíle, kdy zůstanete sám v malé zemi jen se svými krajany. Naplnila se tato vaše obava po osamostatnění Slovinska?

Svým způsobem se naplnila. Život v demokracii přinesl nejen svobodu vyjadřování, ale také svobodu vyjadřování zloby, vzteku, závisti. Částečně to souvisí s takzvanou národní povahou, povahou všech malých národů, kde se lidé mnohem raději zabývají jeden druhým než velkým světem kolem sebe. K tomu se přidala divoká kapitalistická soutěž takzvaného přechodu, oligarchové, sociální rozdíly, politická demagogie… Jednou jsem někde řekl: „Snili jsme o demokracii a probrali se v kapitalismu.“ A v jakém: v pořádně divokém, který mnoho lidí zanechal v osamění a ztracené. Přesto se ale domnívám, že, řečeno s Churchillem, demokracie je možná nejhorší systém, ale žádný lepší nemáme. A také život v samostatném a evropském Slovinsku není ideální, ale je asi nejlepší, jaký nás mohl potkat.

Vždycky jste byl velkým zastáncem samostatnosti Slovinska a významně jste přispěl k jeho osamostatnění. Cítil jste se někdy jako jugoslávský spisovatel?

Nebyl jsem vždycky zastáncem osamostatnění Slovinska. V osmdesátých letech jsme přemýšleli o přeměně Jugoslávie v demokratický konfederativní stát. Kvůli dutým hlavám generálů a lidí v jugoslávském stranickém vedení však nebylo něco takového možné. Jugoslávie se nerozpadla jen kvůli nacionalismům a kulturním a ekonomickým rozdílům, ale především kvůli diktatuře. Vládnoucí moc nechápala, že přišel čas na změny.

Vidíte nějaké paralely mezi nadnárodní identitou jugoslávskou a nadnárodní identitou evropskou?

Nevidím. Jugoslávie byla demokratická země pouze několik let po první světové válce. Roku 1929 byla zavedena královská diktatura a po roce 1945 komunistická. Na začátku velmi tvrdá, potom mnohem jemnější, stali jsme se světu nejotevřenější komunistickou zemí, ale pořád pod vládou jedné strany. A obě diktatury razily ve všech oblastech unitární jugoslávskou ideu. Jugoslávii jsem měl rád, její různorodost a kulturní rozdíly mě těšily, Jugoslávie byla velká a krásná, ale jugoslávská idea byla vnucená a často násilná. To je paradox, který jsme nedokázali překonat. Takový je můj pohled na věc. Leckdo má ovšem jiný názor – obzvlášť ti, na které nejvíce dopadla válka. Evropská identita je každopádně něco úplně jiného. Nevylučuje, ale přijímá rozdíly, politické a kulturní. Evropská identita neznamená zřeknutí se české nebo slovenské identity. Kdo si o dnešní Evropě myslí něco špatného, ať se zeptá, jaká připadá těm, kteří si tak strašně přejí, aby se stali její součástí a aby žili tak, jak se žije v Evropě.

Narodil jste se v Mariboru, druhém největším slovinském městě, kde před válkou sídlilo velké množství Němců. Ti za druhé světové války vyhnali své slovinské spoluobčany, kdežto po druhé světové válce byli sami vyhnáni. U nás v Sudetech je ještě dnes patrné, že vyhnání německého obyvatelstva způsobilo obrovské škody. Byla poválečná situace v Mariboru podobná?

V mém románu In ljubezen tudi [A láska také] najdete na tuto otázku několik odpovědí. Po první světové válce zůstala v Mariboru silná německá menšina, která ve třicátých letech začala koketovat s nacismem. Když tam Němci roku 1941 napochodovali, byli nadšeně přijati. Ale na rozdíl od Sudet byli mariborští Němci ve skutečnosti německy hovořící Rakušané a mnozí z nich, včetně některých Slovinců, si mysleli, že se vrací staré dobré Rakousko. Místo toho přišlo gestapo, vystěhování slovinské inteligence a duchovních, popravy. Po válce došlo k novému teroru, a to i mezi Slovinci. Ze současného evropského pohledu viděno by samozřejmě bylo lepší, kdybychom žili i nadále společně, ale to se dnes snadno řekne.

Momentálně se zabýváte především beletrií – přestal jste psát politické eseje. Není ale právě teď potřeba rozhodně se vyjádřit k tomu, co se v Evropě a ve světě děje?

Přemýšlením a „rozhodným vyjadřováním“ na téma, co se děje u nás, v Evropě a ve světě, jsem v životě ztratil už příliš mnoho času. Mně zbyl čas už jen na literaturu.