Akropolis 2018, 152 s.

Osmdesát let po zveřejnění prvního komiksového příběhu klubu Rychlých šípů v Mladém hlasateli vycházejí nová dobrodružství slavné pětky, s níž vyrůstalo mnoho generací českých dětí. Poctu nesmrtelnému Foglarovu dílu skládá řada současných komiksových tvůrkyň a tvůrců, kteří mají k Rychlým šípům „osobní vztah“. Soubor, rozdělený do tří hlavních částí (Jindy, Jinde, Skoro jako tenkrát), má však i kvůli širokému výběru autorů značně kolísavou kvalitu. Zdaleka nejzdařilejší variace rychlošípáckých příběhů nalezneme na začátku knihy. Mezi nimi exceluje po stránce scenáristické, ale i co se týče kresby, příspěvek Jiřího Gruse, jenž se osmělil vnést do ryze chlapeckého příběhu feministické téma, a aniž by se dopustil výrazného násilí na původní předloze, předestřel, jak by to mohlo vypadat, kdyby svět Foglarových příběhů nebyl tolik genderově zaslepený. Nejde přitom jen o to, že Jarka v rámci rvačky – jak jinak než nechtěně – odhalí ňadro Haha Bimbi, ale i o každodenní patriarchální panování otce v rodině Metelků. Po přečtení desítek nových příběhů se ukazuje hlavně to, že v současnosti nejlépe zabírá autorská odvaha, která Rychlým šípům dovoluje vybočit z předem narýsovaných cest. To se ale v celém souboru daří jen několika málo tvůrcům. Zbytek pouze recykluje časem prověřené artefakty a reálie a někdy dokonce dobrodružství, která rozhodně nebyla určena nejmladším čtenářům, banalizuje způsobem, jaký by se hodil spíš do časopisu Sluníčko nebo Mateřídouška.