Dračí doupě byl český herní fenomén devadesátých let, inspirovaný americkými deskovými hrami Dungeons & Dragons. Dávno předtím, než se do módy dostaly komplexní fantasy světy počítačových RPG her, se scházely skupiny nadšenců s tužkou, čtverečkovaným papírem a šesti­- a desetistrannými kostkami. Ti si vytvářeli vlastní fikční světy, v nichž mohl zažívat dobrodružství úplně každý – ať už jako elf, skřet, čaroděj nebo třeba hobit. Příběh snoval a zároveň moderoval pán jeskyně, pro nějž se často vymýšlení příběhů stalo příležitostí k tomu, aby uplatnil své literární ambice – což můžete v praxi vidět na stránkách beletrie v bizarní fantasy povídce Cesta do Valúzie. Tato specifická subkultura rostla mimo jiné z hladu po literární fantastice, která u nás před devadesátým rokem prakticky nevycházela, a zároveň vytvářela neopakovatelný umělecký hybrid i příležitost uniknout z neutěšené reality. Ve všech textech se píše o odvozenosti, povrchních pravidlech i absenci silného fikčního světa. Byl to ale „nejlepší ze všech herních světů“ a tyto nedostatky zároveň stimulovaly hráče k bastličské vynalézavosti. Protože – jak se dozvídáme v eseji o amerických Dungeons & Dragons – hra na hrdiny je především umění. A pro ty, kteří stále pochybují, ocitujme vyznání pána jeskyně Pavla Šplíchala: „Ani film, ani divadlo, ani knížka neumožňují takový ponor do příběhu jako mnohahodinové intenzivní ,paření dračáku‘.“