Mohla to být „naše“ olympiáda. Někdejší pražský primátor Pavel Bém se totiž v roce 2003 rozhodl pořádat olympijské hry v českém hlavním městě. Připravovaná kandidatura pro rok 2016 měla být východiskem pro získání pořadatelství o čtyři roky později, tedy v roce 2020. Z nabubřelého a zcela nereálného přání zůstal stomilionový projekt Praha olympijská a jako bonus metro končící v Letňanech, kde mělo na prázdných polích za sídlištěm vzniknout olympijské centrum, které by zvládlo nápor milionů lidí. Právě s takovou návštěvností počítají pořadatelé her v japonském Tokiu. Kritika, které jsou vystaveni, mimo jiné ukazuje, jakých problémů zůstala Praha ušetřena.

Rekordy, rozpočty a ztráty

Na konci letošního července japonští organizátoři olympijských a paralympijských her vyhlásili, že už nyní je jasné, že akce skončí fenomenálním úspěchem. Média, včetně těch českých, příslib dalších rekordů spojených se sportovním spektáklem nekriticky přejala – vždyť poslední letní hry v brazilském Rio de Janeiru přitáhly k televizním obrazovkám přes tři a půl miliardy lidí, tedy téměř každého druhého člověka na planetě. Existují nicméně důvody, proč tuto zjevně populární událost kritizovat, a to natolik závažné, že poprvé v historii vznikla mezinárodní koalice proti olympijským hrám. Zapojili se do ní mimo jiné japonští aktivisté z organizace Hangorin no Kai, zástupci spolku NOlympics z Los Angeles či představitelé francouzského antiolympijského sdružení NON aux JO 2020 à Paris.

Aktuální výdaje na letní olympiádu 2020 už čtyřnásobně překročily původní rozpočet a nyní dosahují 30 miliard amerických dolarů. V kontextu japonské ekonomiky, jež dlouhodobě bojuje s recesí, a státního dluhu, jenž přesáhl 11 bilionů dolarů, se však jedná o kapku v moři. Za podhodnocenost původního návrhu by měl nést odpovědnost šéf Japonského olympijského výboru ­Tsunekazu Takeda, který ale kvůli podezření z korupce při volbě pořadatele her rezignoval. Příliš důvěry ovšem nevzbuzuje ani ministr pro olympijské hry a kyberbezpečnost Jošitaka Sakurada, který údajně nikdy v životě nepoužil počítač. Když se snažil novináře uklidnit tím, že digitální svět za něj řeší jeho sekretářka, kdosi se ho zeptal, zda ví, co je to USB. Samozřejmě to netušil. A podobně tragikomický byl i výstup premiéra Šinza Abeho, který se na oficiálním přebírání štafety letních her v Rio de Janeiru objevil v kostýmu nintendového hrdiny Super Maria.

Jsou tu ale i vážnější problémy – například zjištění, že dřevěné obložení stadionu pochází z nelegální těžby v deštných pralesích, nebo fakt, že přelety ­obrovského ­množství návštěvníků i členů národních týmů za sebou zanechají nemalou uhlíkovou stopu. Do života místních obyvatel pak zasáhnou nejen obligátní výpadky veřejné dopravy, ale zejména přísná bezpečnostní opatření a patrně i vystěhovávání nepohodl­ných obyvatel z míst, v nichž vzniká olympijská vesnice. Hry poskytují příležitost radikálně měnit urbánní situaci – kvůli rychlé výstavbě se v mimořádném rozsahu porušují pravidla, zákony i regulační vyhlášky. Jak upozorňuje bývalý americký fotbalista a dlouhodobý kritik olympijských her Jules Boykoff, „dočasné“ ubytovací kapacity pro desítky tisíc sportovců a jejich týmy představují ideální zakázku pro developery, kteří se tak dostávají k lukrativním pozemkům. Sporný je i přínos turistického ruchu, jímž vlády obhajují masivní výdaje z veřejných financí. Příklady z Pekingu 2008 a z Londýna 2012 jsou varováním, že kvůli sportovnímu svátku klesají počty tradičních turistů. Nerealistické odhady pak mohou – jako v Athénách 2006 – vyústit v extrémní finanční ztráty.

Lokální problémy

Olympijské hry jsou terčem ostré kritiky už dlouhé roky. Zatímco v dobách svého vzniku na konci 19. století měla moderní olympiáda podle představ barona Pierra de Coubertin rozvinout antický ideál tělesné a duchovní dokonalosti, a napomoci tak disciplinaci francouzského národa sportem ve stylu imperialisticky militantní výchovy anglické mládeže, už v třicátých letech 20. století se hry staly nákladnou adorací nacionalismu a sociálního ­darwinismu i úspěchu silnějšího. V šedesátých letech se pak začal rodit organizovaný antiolympijský „disent“. V Mexiku roku 1968 tak bylo udílení medailí provázeno nasazením slzného plynu proti demonstrantům a v roce 1975 vyzvali francouzští aktivisté sdružení v Comité anti­-olympique přímo ke zrušení her jakožto akce, která slouží represi místních obyvatel a bohatnutí politické a ekonomické elity.

Z nedávných protestů připomeňme Vancouver, kde ještě před určením místa pro zimní hry 2010 aktivisté využili taktiku velkých proti­kapitalistických protestů z přelomu tisíciletí, aby brojili proti „olympijskému ­nesmyslu“. Kanada tehdy neváhala odpor potlačit i za cenu zřejmého porušování lidských práv a postkoloniálního násilí vůči původním obyvatelům, na jejichž půdě olympijský areál nakonec vznikl a jejichž posvátná zvířata dokonce posloužila jako inspirace pro disneyovsky pojaté maskoty her.

Nekompromisně se při prosazování a přípravě olympiády chovají i japonské mocenské kruhy. Oslavy získání pořadatelství byly v roce 2013 navíc symbolicky spojeny s překonáním tragických následků tsunami. Běh s olympijskou pochodní tak začne ve Fukušimě, na místě jaderné havárie tamní atomové elektrárny, a poté bude olympijský plamen putovat po všech japonských prefekturách, až dorazí do Tokia. Zahájení běhu ve Fukušimě má přitom deklarovat bezpečnost zdejšího prostředí, jakkoli na místě přetrvává zvýšená radiace a vláda situaci tamních obyvatel dostatečně neřeší. Olympiáda tak na šestnáct dní ve jménu globálního věhlasu zastře všechny lokální problémy (které ve skutečnosti jen zhorší), a až olympijský cirkus skončí, velcí dodavatelé budou vyhodnocovat zisky, zatímco ostatní mohou začít sčítat škody, které ovšem už pozornost světa nepřitáhnou.

Autor je sociolog.