Host 2019, 300 s.

Prvotina Viktorie Hanišové Anežka vyšla v roce 2015, navzdory příznivé kritice však neoprávněně zapadla. Loni následovala Houbařka a letos Rekonstrukce, která prý „završuje volnou trilogii románů, jež propojuje téma mateřství“. To ale pouze ilustruje současný redakční nešvar spojovat samostatné knihy do prozaického cyklu, a přisuzovat jim tak vyšší smysl. Společným tématem tří románů jsou navíc spíš vztahy mezi rodiči a dětmi narušené rodinným tajemstvím, za nímž většinou stojí násilí. Pouze v Anežce je centrálním tématem vztah mezi matkou a adoptovanou dcerou. V Houbařce je mnohem podstatnější vztah hrdinky k otci a bratrům, ač ústředním problémem je samota. Nová kniha chce od počátku nahánět hrůzu: třiadvacetiletá Eliška se snaží po třinácti letech zjistit, proč její matka zavraždila svého syna – Eliščina mladšího bratra – a následně i sebe. Nikdo jí přitom není schopen sdělit cokoli podstatného: někdejší sousedka trpí výpadky paměti, matčina kamarádka je paranoidní a sociální pracovnice umírá. Hrdinka své hledání neodůvodněně přerušuje, aby se k němu po čase znovu bez motivace vrátila. Bezvýchodnost pátrání postupně začíná unavovat, stejně jako akcentace fatálnosti jejího života. Eliška přitom žije, jak jí opakovaně tvrdí manžel, úplně normální život teď a tady. Skutečnost je ovšem složitější, jak naznačuje závěr. Ani ten ovšem nemůže nic změnit na tom, že Hanišové docházejí nápady i autorské angažmá, jaké bylo patrné u jejího debutu. Její poslední román působí, jako by jen mechanicky naplňovala předem určenou formu.