V posledních měsících se čím dál více expertů shoduje, že příčina dnešního kolapsu lesů tkví ve fixaci českého lesnictví na pěstování smrku v podmínkách, jež pro něj nejsou vyhovující. „Hlavně musí skončit jednosměrná orientace na zisk a pěstování lesů s cílem produkce. Přejdeme­-li na pěstování lesů zaměřených na jejich odolnost, krátkodobě bude produkce i ekonomický profit z tržeb za dříví nižší, ale lesy nám díky tomu zůstanou a jenom tak budou profit přinášet trvale,“ potvrzuje tento pohled i odborný lesní hospodář a soudní znalec Dušan Utinek. Přesto existuje jen velmi malá ochota odpoutat se od zažitého modelu lesnictví.

Přizpůsobit se lesu

Historické důvody zakládání smrkových monokultur – ať už máme na mysli zájem zvýšit zalesnění země, snahu nějak naložit s nevyužívanými pozemky v Sudetech nebo dřívější zájem o dolovinu, tedy dřevo využívané v dolech pro výdřevy – pochopit jistě lze. Mnohem hůř jde již porozumět tomu, proč se úředníci ministerstva zemědělství v posledních dekádách nesnaží citelněji proměnit podobu lesnického hospodaření, která nyní po celé republice viditelně selhává. Nevyzývají je k tomu jen desetitisíce lidí shromážděných pod řadou petic. Proměnu lesnictví vyžaduje i Národní akční plán adaptací na změnu klimatu, Zásady státní lesnické politiky či Národní lesnický program II. O této nutnosti už dlouho mluví i samotné ministerstvo, aktivní kroky k řešení příčin dnešní krize ale samo nenabízí.

Při pohledu zvenku se zdá, že se ministerstvo řídí spíš bezprostředními zájmy velkých lesnických a zpracovatelských firem, než že by samo vytvářelo podmínky pro dlouhodobě stabilní lesy a lesnictví. Povahu toho, co je potřeba udělat, shrnuje v několika slovech odborný lesní hospodář inženýr Aleš Erber: „Pěstujme lesy smíšené, s pestrým vertikálním i horizontálním uspořádáním, protože přesně nevíme, jaké klima bude za sto let, jaká bude v té době poptávka po dříví a jaký význam budou představovat lesy pro následující generace. Jednodušeji řečeno: dřevařský průmysl se musí přizpůsobit lesu, ne les průmyslu.“

Tyto názory nejsou nijak nové, potichu zaznívaly již v šedesátých letech. Tehdy lesníci zvažovali, zda vykácet mladší smrkové lesy, které nebyly na výdřevy v dolech nadále potřeba, nebo pokračovat v jejich pěstování i na místech, kde se očekávalo, že budou ve vysokém věku ohrožené suchem a kůrovcem. V plné síle pak tyto výhrady zazněly ve stanovisku 240 vědců a odborných pracovníků k ochraně českých lesů v roce 2006.

Ani to ale výrazněji do podoby pěstování českých lesů nezasáhlo, a když pak od roku 2013 přišly skutečně suché roky, nebyly české lesy na dlouho předpokládaný vývoj připraveny. Porosty v Jeseníkách, už předtím znevýhodněné srážkovým stínem a imisemi, se začaly masivně rozpadat. Záhy začalo být navíc zřejmé, že nepůjde jen o Jeseníky, ale fakticky o celou republiku vyjma několika nejvyšších pohoří. Rozpad lesů na území celého státu přitom přináší dvě zásadní rizika: první souvisí s rozpadem půdy na velkých holosečích, druhé pak se způsobem plošné obnovy lesa.

Dát lesům čas

Martin Bouda, který se dlouhodobě věnuje ekohydrologii lesa, k prvnímu z těchto rizik uvádí: „Schopnost lesů zadržovat vláhu se nejčastěji odvíjí především od charakteru vrchní vrstvy lesní půdy, která se ale nešetrnými zásahy velmi rychle a často nevratně ničí. Pokud sami přispíváme k erozi, stlačování nebo rozbíjení lesních půd, škodíme tím nejen lesu, ale celé vodní bilanci krajiny.“ Právě z tohoto důvodu je nyní po celé České republice těžba dřeva riziková. Šíření kůrovce totiž již mnohde nejde zabránit, dřeva je na trhu přebytek a náklady na jeho těžbu se často blíží ceně, za kterou jej lze prodat. Důsledkem snahy o technologické řešení problému, do kterého jsme naši krajinu dostali především přílišným spoléháním se na další technologie, tak mohou být opět jen další obtížně napravitelné škody.

Podobné je to i s problémem zalesnění míst, kde dosud smrkové lesy stály. Evropský lesnický institut upozornil české lesníky, že snaha o rychlé opětovné zalesnění smrkem přináší podle zahraničních zkušeností víc škody než užitku. Obnově lesů listnáči a jedlemi ale brání přemnožená zvěř, která zahubí zhruba dvě třetiny malých stromků. Petr Jelínek z Ústavu lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie Mendelovy univerzity s tím má bohaté zkušenosti: „Již dvacet let chodíme s dobrovolníky do lesů Moravského krasu, abychom chránili mladé stromky před okusem zvěře. Zvěře je ale stále moc, což je tragické především pro vzácnější druhy listnáčů a jedli, ty se mimo oplocení nedaří vypěstovat. Kdyby zvěře nebylo tolik, stačil by poloviční počet sazenic. Úživnost lesa by také zvýšilo, kdybychom pěstovali pestré a výškově různorodé lesy, ty uživí zvěře dost. Tak je tomu například v sousedním Bavorsku.“

O návrzích na zlepšení stavu českých lesů hlasovala v září konečně i Poslanecká sněmovna. Ministerstvo zemědělství a zemědělský výbor přitom podpořily – a poslanci napříč politickým spektrem schválili – pouze návrhy, které mohou znamenat právě obohacení lesních půd o ponechané zbytky větví či kořenů po těžbě a úpravu mysliveckého zákona tak, aby z něj lovci neprofitovali na úkor obnovy lesa. Spousta dalších pro les dobrých pozměňovacích návrhů, které předložili poslanci a poslankyně ANO, Pirátů i TOP 09, ale v Poslanecké sněmovně neprošla a do hry je může vrátit už jen Senát. Jedná se například o možnost nechat lesům více času na přirozenou obnovu. Senátorky a senátoři by se také měli zasadit o to, aby se paradoxně nebránilo ochraně lesů v chráněných územích tím, že státní podnik požaduje po státní ochraně přírody finanční náhrady za omezování svého hospodaření. Právě toto ustanovení nyní ohrožuje cennou jesenickou přírodu. Snad si v horní komoře většina zákonodárců uvědomí, že možnost zbývá pouze jedna – a ta spočívá v koordinované snaze vrátit život tam, kam odjakživa patří.

Autor je koordinátorem kampaně Zachraňme lesy Hnutí DUHA.