V současném, značně přesyceném literárním prostoru stále existují autoři, které lze považovat za „básnické hvězdy“. Do tohoto pomysl­ného poetického nebe patří bezesporu Ivan Wernisch i Petr Hruška. Dokládají to nejen nadprůměrné prodeje jejich knih, ale i uznání od kritiky a akademické obce. A Ivan Wernisch má nyní navíc vlastní monografii, nazvanou Daleko do ničeho. Básník se v ní klaní jinému básníkovi: Ivan Wernisch je tím, kdo „je psán“, a Petr Hruška tím, kdo píše.

Básník klamu

Úskalí monografií často spočívá v nadhodnocení biografických údajů – životopis kontaminuje analytický rozbor tvorby. Hruška si jako zkušený literární vědec ovšem v tomto směru staví pevnou interpretační hráz: aniž by z knihy vypustil autorův život, stále bere v potaz, že jde především o poezii. Bez balanční disproporce se zde tedy snoubí poloha biografická s formalistickou, a monografie je tak vhodná jak pro nezasvěcené, tak i pro čtenáře obeznámené s historií poezie i teorií literatury.

Z hlediska interpretačních mřížek lze autorovi vyčíst snad pouze jedinou chybu, takzvaný intencionální klam: Hruška neklade přílišný odpor Wernischovu autorskému záměru, a frekventovaně tedy připisuje dílu význam, který do něj vkládá sám tvůrce. Wernischova intence je v monografii stvrzována jeho výpověďmi z knižních rozhovorů, nejčastěji z knižního interview s Karlem Hvížďalou (Uctivý kolotoč, 2013). Tyto úryvky lemují i Hruškovo nahlížení Wernische jakožto básníka klamu, mystifikace, blbeckosti, naivismu a kejklířství: „Pořád jsem byl nucen přibližovat skutečnost svým potřebám a představám. Snivec. A zůstalo mi to, dej si na mě pozor, i teď ti tady občas zalžu. Já jsem zkrátka prolhanec, básník, můžeš mi takhle nadávat, když si to přeješ,“ říká Wernisch. Jeho bystré postřehy ale na druhou stranu v knize potvrzují fakt, že někdy může být básník svým nejlepším vykladačem. Hruška tak vlastně neměl kam couvnout.

Monografie je chronologicky rozdělena do čtyř časových období. První fáze autorovy tvorby graduje v roce 1965 sbírkou Zimohrádek, po samizdatovém období normalizace následuje publikační záplava devadesátých let (od roku 1991 do roku 1997 vydal celkem devět sbírek), v nichž básník nastupuje do redakce Literárních novin a navazuje úzkou spolupráci s nakladatelstvím Petrov. Poslední kapitola se zaměřuje na období po roce 2000, kdy básník pracuje v antikvariátu Ztichlá klika, stále aktivně píše, avšak v „ústraní hřmotu básnické exhibující produkce“. Hruška ne­­opomíjí ani autorovu recyklaci sebe samého a s ní spojenou předvídatelnost: „Nepřináším nic nového? To nejspíš nepřináším. Ale kdo tady naposledy přišel s něčím novým? A je vůbec třeba přicházet s něčím novým? Nudím? Někoho jistě. Když mi to vytýká básník, který ještě nenapsal nic, co by nenudilo mě, řeknu si: ,každý jsme jiný‘.“

V literární džungli

Jak už bylo naznačeno, Hruškovy řečové strategie nejsou žádnými intelektuálními kreacemi. Text se čte takřka jedním dechem a středobodem výkladu je často konkrétní sbírka či báseň, okolo níž oscilují stěžejní motivy Wernischova básnění: neklid, grotesknost, poutnictví, dětský pohled, topos zahrady, parafráze, krize identity či snění. Na ně se pak navrstvují větší významové trsy, afirmující onu „wernischovsky“ nezaměnitelně zastřenou a zarostlou literární džungli, v níž se překlad stává „překradem“ a kde se nakonec v bezpočtu pseudonymů a snových záhybů zneviditelňuje i sám autorský rukopis.

Autor monografie si všímá i dobových kulturně­-historických souvislostí, když například upozorňuje na to, že básník nikdy explicitně nevyjadřoval žádná politická stanoviska. Ani tak ale neunikl veřejnému lynčování – Wernischova první manželka Helena v deníkovém záznamu ze září 1970 píše: „V sobotu ráno mluvili v rozhlasu o Ivanovi, alespoň deset minut pustého spílání, pan Wernisch prý není básník, pan Wernisch si dělá legraci z pracujícího lidu.“ S mravenčí pílí Hruška rovněž čerpá z dobových recenzí, srovnává básníka s jeho souputníky ze silné generace šedesátých let, Járou Cimrmanem, Michalem Ajvazem či Fernandem Pessoou a pracuje i s útržky z autorovy korespondence. Obecně pak začleňuje spisovatelův poetický svět do kontinuálního vývoje české i evropské literatury – například tím, že ho konfrontuje s postmodernou. Pozornosti neujde ani Wernischova monumentální editorská a překladatelská činnost. Za zmínku stojí také biblio­grafická příloha od Barbory Čihákové, v níž mimo jiné nalezneme seznam všech Werni­schových zhudebněných básní.

Na závěr Hruška v takřka poststrukturalis­tickém modu přiznává, že jeho interpretace je jen jednou z mnoha možností čtení. I proto je „Hruškův Wernisch“ stále unikavý, neukončený, neuzavřený a především živý. Riskantní interpretační pouť musí nutně selhat, jelikož se vždy něco opomene. „Já si zapamatuji hlas, slova však nikoliv, jen příběh. A ten­-li pak komukoliv opakuji – jako by se mně samotnému přihodil, ale neříkám ho svým hlasem,“ říká ­Wernisch a vychází vstříc jinému, cizímu hlasu, který je však v nečekaných zákrutech přece jen jeho a zároveň všech.

Autor je literární kritik.