Vítejte v Liberty City, městě, kde je vše dovoleno a kde můžete vyzkoušet ledacos, co se v reálném světě příčí morálce i zákonům – mlácení náhodných chodců, kradení aut, užívání drog, vraždění, potyčky s policií. Pět dílů herní série Grand Theft Auto, známé pod zkratkou GTA, lze ovšem také chápat jako simulátor kapitalismu. A právě tato oblíbená, byť v mnoha ohledech kontroverzní hra, jež nás zavádí do světa „páchnoucího potem, penězi, benzínem a krví“ a která s vydáním každého pokračování vyvolává mediální diskuse, je tématem dalšího letního čísla. Ptáme se, jaké to je, stát se virtuálními gangstery a hyperkonzumenty, a snažíme se přijít na to, proč to tak přitahuje širokou herní obec. Podle Antonína Tesaře, který téma připravil, „GTA dovádí do důsledku princip sofistikované hry se stereotypy“. Z hlediska sexistického násilí a genderových stereotypů hru analyzuje Tereza Krobová: „Jde o archetypální příběh o hegemonické maskulinitě, která se v reálném světě postupně komplikuje (nebo velmi pomalu odumírá), je to virtuální simulace krystalicky čistého machismu.“ Dočteme se však i o subverzivních herních strategiích, jež umožňují zříct se násilí. O variabilitě různých herních stylů píše v osobně laděném příspěvku Jan Bárta, který namísto „hraní“ ve světě GTA pouze existoval a užíval si projížďky autem. O propojení herních mechanismů se současnou pop music informuje Jiří Špičák. A herní teoretik a vývojář Gonzalo Frasca ve svém eseji o GTA 3 dává všem, kteří se pohoršují nad násilím ve videohrách, dobrou radu: „Pokud vás opravdu trápí dopady médií, zapomeňte na videohry. Raději byste měli začít pálit knihovny.“