Česká republika nemá velké zkušenosti s po­­uličními bouřemi, jež v některých státech západní Evropy patří k místnímu koloritu. To ovšem neznamená, že by násilí nebylo v českých ulicích přítomné už od počátku devadesátých let. Střetů anarchistů s neonacisty a policistů s anarchisty bylo především v první polovině devadesátých let hned několik. Docházelo k rasovým vraždám a ve dvou případech se oběťmi skinheadů stali i lidé spjatí s anarchistickým hnutím. Bojůvky skinheadů napadaly anarchistické akce a koncerty, což zavdalo příčinu ke vzniku převážně anarchis­tických skupin, které se začaly otevřeně hlásit k militantnímu antifašismu a dle toho následně i jednat. Nikdy ale nešlo o masové akce toho typu, které pravidelně na Prvního máje probíhaly například v Berlíně, kam pionýři českého radikálně levicového hnutí jezdili pro inspiraci, což v zásadě trvá až do dnešních dnů.

Ke změně došlo v roce 2000, kdy se Praha dostala na mapu světového alterglobalizačního hnutí, protože v Kongresovém centru hostila zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Už o dva roky dříve nicméně během Global Street Party došlo v Praze mezi demonstranty a policií ke střetům, jejichž důsledkem byli zranění a také věcná škoda v podobě rozbití několika nikoli náhodně zvolených výloh. Masové demonstrace tehdy ovšem neodpovídaly ani flegmatickému nastavení české společnosti, ani dějinné situaci, v níž se jakýkoliv protest proti neoliberalismu nebo kritika korporací vykládaly jako volání po okovech reálně socialistického režimu.

Černý blok a bílé overaly

Pojetí, podle nějž fenomén riotů do Česka importoval až black bloc autonomů z Německa či ze Španělska, povzbuzených úspěchem protestů v Seattlu, kde se demonstrantům podařilo zhatit slavnostní zahájení kongresu Světové obchodní organizace, má něco do sebe. Do Prahy totiž v září 2000 přijely tisíce zahraničních aktivistů. Také však platí, že organizování největších protestů koordinovala Iniciativa proti ekonomické globalizaci (INPEG) se silným českým zastoupením, a že do násilných střetů s policií se zapojila i řada Čechů. INPEG se pod palbou médií rozhodl od násilí militantních demonstrantů distancovat, ale zároveň se za něj celkem pochopitelně odmítl omlouvat. Mezi militantně naladěnými demonstranty, kteří pochodovali s takzvaným modrým blokem, jenž svedl největší boje s policií v Lumírově ulici na Vyšehradě, bylo pochopitelně i velké procento domácích účastníků, jakkoli tempo a taktiku útoků určovaly převážně zahraniční skupiny. Modrý blok, tvořený převážně lidmi z anarchoautonomního hnutí, tehdy použil taktiku back bloku a s policií svedl několikahodinovou bitvu, která by na zasedání zřejmě měla ještě výraznější dopad, kdyby se odehrávala ve větší blízkosti Kongresového centra. I tak ale byly střety pod Vyšehradem jistě jedním z důvodů, proč bylo zasedání předčasně ukončeno.

Kromě černě oděných autonomů do Prahy dorazil i vlak se členy hnutí Tutte Bianche z organizace Ya Basta!. „Bílé overaly“, před nimiž s předstihem varovala média i policie, nakonec sehrály spíše komediální roli, což na Nuselském mostě zablokovaném několika obrněnými vozy vlastně ani nemohlo dopadnout jinak. Potyčky ze všeho nejvíc připomínaly hru na strkanou a přetahovanou, při níž nebylo zcela jasné, zda most blokuje Ya Basta!, nebo policie blokuje bíle oděné Italy. Tutte Bianche tak ukázali spíše svou zábavnou než bojovnou tvář. U organizace spadající do neozapatistických sítí to navíc vlastně dávalo smysl – koneckonců i zapatisté se naučili své zbraně a uniformy využívat jako působivou součást mediálního marketingu.

Strach ze subjektivního násilí

V Praze se před dvaceti lety představila řada taktik, které používaly různé části alterglobalizačního hnutí. Někde se uplatňoval pasivní odpor a tancovala samba, jinde se stavěly barikády a vzduchem létaly dlažební kostky. Požadavek oddlužit třetí svět a rozpustit MMF i Světovou banku sice neměl žádnou šanci na úspěch, ale v jeho nesplnitelnosti byl obsažen radikální nesouhlas s podobou ekonomické globalizace, který alespoň na chvíli spojil množství iniciativ od anarchistů až po křesťany z Jubilee. Pro někoho to byl politický karneval, pro jiného přitakání násilí vůči ochráncům kapitálu, v každém případě se ale jednalo o masový protest se společným cílem. Pokud se vítězství v Seattlu definovalo na základě toho, že se první den účastníci kongresu nemohli sejít kvůli zablokovaným křižovatkám i hotelům, pak pražské vítězství spočívalo v tom, že setkání bylo pro jistotu předčasně ukončeno a delegáti jednotlivých zemí a institucí museli z Kongresového centra cestovat metrem a na připravené limuzíny zapomenout. Někdo možná ocenil i to, že podle informací z jednání na kongresu řada delegátů pranýřovala obě finanční organizace za kořistnický přístup vůči chudým zemím. Asi netřeba dodávat, že zůstalo jen u slov. A čeští autonomové? Ti se nikdy netajili tím, že bylo osvěžující zažít situaci, kdy nejste obětí policejního násilí, a naopak bezpečnostní složky ustupují před vámi.

Záblesk pouličního násilí a vandalismu – který nebyl zdaleka tak bezhlavý, jak se mohlo na první pohled zdát, neboť po vzoru dění v Seattlu cílil na firmy, jejichž aktivity považoval za zločinné – pochopitelně v mediálním pojetí zcela překryl všechno ostatní. A to včetně policejního násilí, které se především v případě zahraničních aktivistů zhusta odehrávalo i na policejních stanicích (připomeňme, že zadrženo bylo devět set lidí). Fascinace subjektivním násilím ovšem vede k pobouření a morální panice, která má ke kritickému přemýšlení o původu radikálního jednání daleko. Nepřeje úvaze, která říká, že organizované výbuchy násilí subjektivního mají často příčinu v systémovém objektivním násilí, které sice není tak vizuálně vděčné, ale z rovnice, na jejímž konci vzduchem létají molotovy, je nelze vypustit (podobně zaslepená je ostatně pozice, kdy se militantní násilí stává samoúčelným fetišem nebo pouhým vyjádřením vlastní frustrace). I když to mnohým jistě nebude znít příjemně, bylo to nakonec pár rozmlácených výloh McDonaldu, díky nimž se v roce 1998 do veřejného diskursu vůbec dostalo slovo „globalizace“ a pořadatel Global Street Party mohl zasednout v televizním pořadu. A to za otevření tématu globalizace určitě stálo. V roce 2000 už tedy Praha věděla, co do té doby nicneříkající slovo globalizace znamená, a po 26. září zjistila i to, že v režimu, který Češi po takzvané sametové revoluci přijali za svůj, žijí i jeho nesmiřitelní odpůrci, navíc podporovaní podobně smýšlejícími lidmi ze Západu.

Autor byl účastníkem protestů.