Krize koronaviru odhalila do naha systém uvažování italských vládních vrstev. První omezení, nařízená s cílem omezit šíření nákazy, se dotýkala prakticky jen kulturních provozů. Kina, divadla, autorská čtení či koncerty musely být zrušeny bez výjimek. Naopak pro obchody, bary či restaurace nařízení obsahovala úlevy a někdy až úsměvné výjimky. Školy zavřely, což ocenily obzvlášť rodiny, v nichž pracují oba rodiče. Pracujících se omezení nedotkla – politici opakovali, že je potřeba zachránit chřadnoucí podniky. Začala trpět i demokracie: odbory byly vyzvány, aby zrušily několik protestů, protože rudý virus z Číny by se prý mezi stávkujícími náramně šířil, a vláda po naléhavých prosbách petentů přesunula chystané referendum o snížení počtu poslanců raději na konec března. Filosof Giorgio Agamben napsal varovný článek, že panika z nákazy koronavirem může vést k uplatnění mimořádného stavu, aniž by se nějaká významnější společenská síla odhodlala k protestu. Dostalo se mu výsměchu. To u filosofů téměř vždy znamená, že se svými úvahami trefili do černého.