Intelektuální kvas a ideové koncepty šedesátých let přitahují pozornost historika Jana Mervarta řadu let. Jeho práce se doposud věnovaly reformním snahám literárního mi­lieu, zlomům kulturní politiky v posrpnovém období nebo křesťansko­-marxistickým dialogům. Mervartův kolega z Filosofického ústavu Jiří Růžička se zase dlouhodobě zaobírá filosofií dějin a marxistickou tradicí. Ve své společné knize „Rehabilitovat Marxe!“ s podtitulem Československá stranická inteligence a myšlení poststalinské modernity rozšiřují oba historici oblast svého bádání o období takzvaného poststalinismu, které je v posledních letech předmětem historických studií a analýz stále častěji. Tuto epochu přitom autoři vymezili značně široce – od odhalení „kultu osobnosti“ do srpnové invaze. Více než na historický vývoj se však zaměřili na hlavní ideové proudy, motivy a témata tvořící myšlenkový svět stranických intelektuálů, jakými byli Josef Cibulka, Karel Kosík, Robert Kalivoda nebo Radovan Richta. Nejsilnější a zároveň nejpolemičtější pasáže se objevují na konci knihy, kde se Mervart a Růžička snaží o reflexi limitů, jež marxistické myšlení šedesátých let doprovázely.

Skeptici a těšitelé

Leckteré soudy obou autorů mohou působit provokativně nejen na laickou kulturní veřejnost, ale také na historickou obec. V očích autorské dvojice není poststalinismus obdobím kulturního a politického „tání“, napravujícím křivdy stalinské periody, nýbrž časem nového uchopení marxistických konceptů, které mělo různé podoby. Z éry stalinismu přitom přetrval důraz na modernizaci a dialektické chápání skutečnosti i apel na začlenění jednotlivce do kolektivních entit.

Práce sleduje tři hlavní proudy marxistického myšlení, které autoři nazývají deterministický, marxisticko­-humanistický a vědecko­-technologický. Deterministé se vymezovali vůči mechanickému výkladu dialektických zákonů; koncepce vědecko­-technologické revoluce týmu Radovana Richty kladla důraz na rozvoj lidského individua prostřednictvím vědeckého pokroku; marxistický humanismus se zabýval duchovním rozměrem lidské existence a nechával se obohacovat impulsy z marxisticko­-křesťanského dialogu nebo tehdy módními proudy existencialistické filosofie. Mervart s Růžičkou nově tematizují především rozpory mezi Richtovou skupinou a humanistickými intelektuály. Jádrem marxismu sice podle obou skupin měla být emancipace člověka a naplnění jeho tvůrčích schopností, cesty k jejímu prosazení se však lišily. Zatímco stoupenci technooptimismu předpokládali přechod k postindustriální společnosti, kde dojde k automatizaci práce, ukončení její tradiční dělby a navýšení volného času, marxističtí humanisté se dívali na možnosti vědecko­-technologické revoluce skeptičtěji. I jim sice bylo cizí Heideggerovo odsuzování „vědotechniky“ coby neautentického způsobu bytí ve světě, zajímali se však o témata odcizení lidské existence v byrokratických a mocenských aparátech.

Vztah mezi stranickou byrokracií a marxistickou inteligencí nicméně kniha příliš netematizuje. V druhé polovině padesátých let přitom byly proti marxistickému humanismu vedeny stranické kampaně, které jej označovaly za revizionismus. Naopak program vědecko­-technické revoluce byl ­vedením KSČ podporován – jak ukázal v práci Řídit socialismus jako firmu (2019) historik Vítězslav Sommer. Ostatně v modifikované podobě se tento program uplatnil i v normalizačním období.

Odkaz Zdeňka Nejedlého

V mnoha ohledech dvojice autorů konstatuje kontinuitu reformního myšlení s etapou raných padesátých let. Polemicky vyznívá jejich teze o návaznosti marxistického humanismu na koncepty Zdeňka Nejedlého. Oproti tomu historik Petr Šámal v duchu starších tezí Alexeje Kusáka poukázal na napětí a dichotomii mezi Nejedlým a mladými marxistickými intelektuály a také Nejedlého životopisec Jiří Křesťan připomíná, že už v raných padesátých letech Karel Kosík oproti Nejedlého národoveckému výkladu „revolučních bojů“ akcentoval v reformačních válkách selsko­-plebejské proudy, které podle něj vystupovaly s požadavkem zrušení soukromého vlastnictví.

Podle Mervarta a Růžičky však marxističtí humanisté navazovali na Nejedlého pojetí lidu jako revolučního subjektu i na jeho představy o pokrokových dějinných tradicích, sahajících až do husitských dob. Autoři se podrobněji věnují filosofickému dílu Roberta Kalivody, jež podle nich slučovalo inspirace meziválečnou avantgardou s Nejedlého koncepty. Ve svých pracích o husitském myšlení však Kalivoda navazoval spíše na dílo Kurta Konrada, který v období stalinismu příliš připomínán nebyl. Radikálně levicové koncepty husitství navíc existovaly v marxistické historiografii již v prvorepublikové době. Na rozdíl od Nejedlého „státotvorného“ výkladu však reprezentovaly revoluční vize odstranění panujícího řádu. Kniha přesvědčivě ukazuje, jakým způsobem „třídní identifikaci“ nahradilo ztotožnění s národní kolektivitou. Otázky „nesamozřejmého národa“, jeho zakotvení, dějinné zkušenosti a přínosu střední Evropě byly propírány na stránkách kulturně­-politických periodik a obšírně jsou pojednávány v Kosíkových či Kunderových textech.

Limity marxistického humanismu

„Když jste se dobře ubezpečili, že se vám nic nestane/ vám tak drahé měšťácké květy lásky k člověku/ tj. k vám samým/ vašim ledničkám chatám televizorům/ (když teprve spoříte na auto/ jež – dá bůh – vyspoříte po pár dalších článcích/ do Literárních novin na téma všelidského humanismu),“ citují autoři sarkastickou báseň Egona Bondyho, který stranickou inteligenci kritizoval z radikálně levicových pozic. Nejsilnější pasáže knihy jsou věnovány kritické reflexi reformního marxismu, která může být inspirativní i pro dnešní sebepojetí levice. Mervart s Růžičkou ukazují, že právě pevné propojení reformního marxismu se stranickými strukturami znemožnilo jeho další rozvoj v posrpnové době.

Tím však jejich ohledávání limitů marxistického humanismu teprve začíná. Podceňování tématu ženské emancipace a přetrvávání genderových stereotypů autoři dokumentují na názorových postojích Ivana Svitáka (které nezávisle na nich na základě vlastní zkušenosti ve svých vzpomínkách popisuje Daňa Horáková). Kniha poukazuje i na jistý pocit civilizační nadřazenosti mnohých marxistických intelektuálů, který se projevil i v jejich přístupu k arabsko­-izraelskému konfliktu. Jakkoliv bývá IV. sjezd československých spisovatelů vykládán jako jeden z vrcholů reformního procesu šedesátých let, dvojice historiků poukazuje na přezíravý, orientalistický pohled reformistické inteligence na obyvatelstvo arabských států. A jakkoliv emancipační a reformní procesy probíhaly v tomto období také na Slovensku, nebyly slovenské tužby ani mezi českými marxistickými intelektuály brány příliš v potaz. Mervart s Růžičkou však předestírají i varovný příklad jugoslávských reformistů, kteří se v pozdějších desetiletích angažovali v etnonacionalistických zápasech. Ostatně i v tuzemské polistopadové publicistice z úst některých intelektuálů (kupříkladu Karla Kosíka) zazníval hlas národoveckého tradicionalismu, který měl kořeny již v časech poststalinismu.

Kromě otevírání důležitých témat je v práci Jana Mervarta a Jiřího Růžičky zásadní i jejich ochota „jít s kůží na trh“ a kriticky reflektovat uvažování levicové inteligence, které v jiných ohledech může být výraznou inspirací při promýšlení soudobých problémů, konfliktů a rozporů.

Autor je historik.